„Moje Dcera Řekla, že se Snažím Zničit Její Život“: Jen Jsem Ji Požádala, aby Uklidila

Bylo mi 24 let, když se mi svět obrátil vzhůru nohama. Můj manžel, Petr, se rozhodl, že rodinný život není pro něj. Opustil mě a naši tříletou dceru, Aničku, abychom se o sebe postaraly samy. Petr měl vždy větší zájem o své vlastní potěšení než o povinnosti manžela a otce. Bylo pro něj snazší utrácet peníze za sebe a svou novou přítelkyni než za svou rodinu.

Vychovávat Aničku sama bylo těžké. Pracovala jsem na dvou zaměstnáních, abychom vyžily, a snažila jsem se jí dát dobrý život. Ale jak rostla, náš vztah se stával napjatějším. Anička se zdála být na mě naštvaná kvůli obětem, které jsem musela přinést. Nechápala, proč nemohu být na každé školní akci nebo proč si nemůžeme dovolit nejnovější gadgety a oblečení.

Nyní je Aničce 17 let a věci se jen zhoršily. Stala se vzpurnější a vzdálenější. Většinu času tráví zavřená ve svém pokoji nebo venku s přáteli. Sotva ji vidím, a když už ano, obvykle to je proto, že žádá o peníze nebo povolení jít ven.

Minulý týden jsem dosáhla svého bodu zlomu. Dům byl nepořádek a já byla vyčerpaná po dlouhém dni v práci. Požádala jsem Aničku, jestli by alespoň mohla pomoci s nádobím. Její reakce byla výbušná.

„Proč se vždycky snažíš zničit můj život?“ křičela. „Pořád mě s něčím otravuješ! Nemůžeš mě prostě nechat na pokoji?“

Byla jsem její výbuchem zaskočená. Chtěla jsem jen trochu pomoci v domácnosti. Snažila jsem se jí vysvětlit, že tu žijeme obě a že je spravedlivé, aby také přiložila ruku k dílu, ale neposlouchala.

„Ty ničemu nerozumíš!“ křičela, než odešla do svého pokoje a práskla dveřmi.

Stála jsem tam v kuchyni a cítila se poražená. Jak jsme se sem dostaly? Jak se moje malá holčička změnila v někoho, kdo mě vidí jako nepřítele? Přemýšlela jsem o všech těch chvílích, kdy jsem musela říct ne, protože jsme si něco nemohly dovolit nebo protože jsem musela pracovat. Přemýšlela jsem, jestli tyto momenty vybudovaly tuto zeď odporu mezi námi.

Druhý den se Anička po škole nevrátila domů. Volala jsem jejím přátelům, ale nikdo nevěděl, kde je. Jak hodiny ubíhaly bez jakékoliv zprávy od ní, začala jsem panikařit. Konečně kolem půlnoci přišla domů, jako by se nic nestalo.

„Kde jsi byla?“ zeptala jsem se, snažíc se udržet hlas klidný.

„Venku,“ odpověděla lhostejně.

„Kde venku? Máš vůbec tušení, jak jsem se bála?“

„Ty se pořád o něco bojíš,“ řekla odmítavě a zamířila do svého pokoje.

Cítila jsem směs úlevy a frustrace. Byla v bezpečí, ale vzdálenost mezi námi se zdála nepřekonatelná. Chtěla jsem k ní natáhnout ruku, překlenout propast, která mezi námi vyrostla, ale nevěděla jsem jak.

Dny se změnily v týdny a naše interakce zůstaly napjaté a krátké. Každý pokus o navázání kontaktu byl odmítnut. Dům byl prázdnější než kdy jindy, i když jsme byly obě doma.

Nevím, co nás čeká v budoucnosti. Bojím se, že pokud se věci nezmění, budeme se dál vzdalovat až do té míry, že z našeho vztahu nic nezbude. Miluji svou dceru nade vše, ale teď mám pocit, že ji každý den trochu víc ztrácím.