„Moje děti si myslí, že jsem špatná babička“: Jen proto, že nemohu vzít vnoučata na celé léto

Moje dcera Eva mě už léta žádá, abych si vzala její děti, moje vnoučata, na celé léto. Říká, že by jí to poskytlo tolik potřebný odpočinek a dětem by to umožnilo strávit kvalitní čas s babičkou. Ale každý rok říkám ne. Letos jsem se konečně rozhodla myslet na sebe a teď si moje rodina myslí, že jsem špatná babička.

Eva má teď 38 let a tři děti: Jakuba, kterému je 10, Lindu, které je 8, a Matěje, který právě oslavil 5. narozeniny. Pracuje na plný úvazek a neustále žongluje s milionem věcí najednou. Chápu, že potřebuje odpočinek, ale já mám také svůj život. Je mi 62 let a nedávno jsem odešla do důchodu. Chci si užívat důchodu, cestovat a trávit čas s přáteli.

Když mi Eva v březnu zavolala a zeptala se, jestli bych si mohla vzít děti na léto, zaváhala jsem. Věděla jsem, co se chystá zeptat, a věděla jsem, jaká bude moje odpověď. „Mami, moc by pro mě znamenalo, kdybys mohla vzít děti na léto,“ řekla. „Opravdu potřebuji pauzu.“

„Evo, miluji svá vnoučata, ale nemohu si je vzít na celé léto,“ odpověděla jsem. „Mám také plány. Chci cestovat a užívat si důchodu.“

Na druhém konci linky bylo dlouhé ticho. „Chápu,“ řekla nakonec, ale slyšela jsem zklamání v jejím hlase.

Od té doby je mezi námi napětí. Eva je odtažitá a když spolu mluvíme, je to napjaté. Neříká to přímo, ale cítím, že si myslí, že jsem sobecká. A není to jen Eva. Můj zeť Marek také několikrát poznamenal, že by bylo hezké, kdyby děti mohly trávit více času s babičkou.

Cítím se provinile, ale zároveň vím, že se musím starat i o sebe. Celý život jsem se starala o ostatní. Vychovala jsem Evu a jejího bratra jako svobodná matka poté, co jejich otec zemřel, když byli malí. Pracovala jsem na dvou místech, abych vyšla s penězi a dala jim vzdělání. Teď když jsou dospělí a mají vlastní rodiny, chci si užívat života.

Ale je těžké necítit se jako bych je zklamala. Minulý týden mi Eva znovu zavolala. „Mami, jsi si jistá, že nemůžeš vzít děti alespoň na část léta?“ zeptala se.

„Evo, omlouvám se,“ řekla jsem. „Mám plány. V červenci jedu s přáteli na výlet a v srpnu se chystám na kurz vaření.“

„Dobře,“ řekla tiše. „Chápu.“

Ale cítila jsem, že nechápe. A teď pokaždé, když vidím svá vnoučata, ptají se mě, proč nemohou přijít ke mně na léto. „Babičko, chceme k tobě domů,“ řekl minulý víkend Jakub, když přišli na večeři.

„Vím, miláčku,“ řekla jsem. „Ale babička má letos v létě plány.“

„Ale chybíš nám,“ řekla Linda.

„I vy mi chybíte,“ odpověděla jsem s knedlíkem v krku.

Je těžké necítit se sobecky. Ale zároveň vím, že se musím starat i o sebe. Celý život jsem se starala o ostatní a teď je čas postarat se o sebe.

Přála bych si jen, aby to moje rodina pochopila.