„Moje dospělé děti mě ani neuznávají: Varovala jsem je – Pomozte mi, nebo všechno prodám a přestěhuji se do domova důchodců“

Nikdy jsem si nepředstavovala, že můj život dopadne takto. Jmenuji se Klára a jsem 68letá vdova žijící v malém městě v Čechách. Můj manžel Jiří a já jsme celý život tvrdě pracovali, abychom zajistili naše dvě děti, Petra a Hanu. Dali jsme jim vše, co jsme mohli, od nejlepšího vzdělání po nespočet příležitostí k naplnění jejich snů. Ale teď, když sedím sama v našem rodinném domě, nemohu se ubránit pocitu opuštěnosti.

Jiří zemřel před pěti lety a od té doby všechno zvládám sama. Dům, účty, práce na zahradě – to všechno je na mně. Petr a Hana mají nyní své vlastní životy, jsou zaneprázdněni kariérou a rodinami. Chápu, že mají své povinnosti, ale mám pocit, že na mě úplně zapomněli.

Vzpomínám si na dny, kdy byl náš domov plný smíchu a radosti. Petr byl vždy ten dobrodružný, neustále se dostával do průšvihů, ale měl zlaté srdce. Hana byla ta pilná studentka, vždy s nosem v knize, ale nikdy nebyla příliš zaneprázdněná na to, aby pomohla doma. Jiří a já jsme na ně oba byli tak hrdí.

Ale teď je to, jako by ty dny nikdy neexistovaly. Petr se přestěhoval do Prahy za kariérou v technologiích a Hana je úspěšná právnička v Brně. Zřídka volají a když už ano, je to vždy krátké a uspěchané. Nepamatuji si, kdy naposledy přijeli na návštěvu.

Minulý měsíc jsem dosáhla svého bodu zlomu. Právě jsem dokončila sekání trávníku – úkol, který vždy dělal Jiří – a byla jsem vyčerpaná. Bolest v zádech a vlna osamělosti mě přemohly. Rozhodla jsem se svolat rodinnou schůzku. Potřebovala jsem Petrovi a Haně říct, jak se cítím.

Když jsme se konečně spojili přes videohovor, vylila jsem si srdce. Řekla jsem jim, jak moc mi chybí, jak osamělá se cítím a jak těžké je všechno zvládat sama. Požádala jsem je o pomoc – nejen finanční, ale i emocionální a fyzickou.

Jejich reakce byly skličující. Petr řekl, že je příliš zaneprázdněný prací a vlastní rodinou na to, aby přijel nebo pomohl. Hana jeho slova zopakovala s tím, že její práce je náročná a nemůže si vzít volno na to, aby mě navštívila. Oba navrhli, abych si najala někoho na pomoc doma nebo zvážila přestěhování do domova důchodců.

Tehdy jsem se rozhodla. Řekla jsem jim, že pokud nenajdou čas mi pomoci, prodám všechno – dům, auto, veškerý majetek – a použiji peníze na pobyt v domově důchodců. Myslela jsem si, že je to probudí a uvědomí si, jak vážně to myslím.

Ale nestalo se tak. Oba se zdáli být mým rozhodnutím ulehčeni, jako by jim to sundalo břemeno z ramen. Slíbili mi finanční podporu, pokud bude potřeba, ale neudělali žádné kroky k tomu, aby změnili své chování nebo nabídli více svého času.

A tak tu sedím v prázdném domě plném vzpomínek na šťastnější časy. Začala jsem hledat domovy důchodců v okolí a snažím se najít ten pravý pro mě. Není to to, co jsem chtěla – vždy jsem si představovala stárnutí obklopená rodinou – ale zdá se to být jedinou zbývající možností.

Doufám, že jednoho dne Petr a Hana pochopí bolest, kterou mi způsobili. Možná si uvědomí, že život je krátký a rodina je vzácná. Ale prozatím musím tuto novou kapitolu svého života zvládnout sama.