Moje malá Lili v šatech od Gucci: Jsem špatná matka, nebo jen jiná?

„To si snad děláš srandu, Hanko! Ty jsi jí opravdu koupila ty šaty za deset tisíc?“ ozvalo se ostře z kuchyně, kde seděla moje máma s hrnkem kafe a pohledem, který by dokázal spálit i led. Malá Lili se mezitím točila před zrcadlem v obýváku a její bílá krajková sukně od Gucci se vlnila jako obláček. „Podívej, babi, já jsem princezna!“ volala nadšeně, aniž by tušila, že je právě středem rodinné bouře.

Stála jsem mezi nimi – mezi radostí své dcery a nepochopením vlastní matky. „Mami, je to jen jednou za rok. Chtěla jsem jí udělat radost na narozeniny,“ pokusila jsem se vysvětlit, ale věděla jsem, že to nestačí. V naší malé vesnici u Litomyšle se o nás mluvilo už od chvíle, kdy jsem Lili dala jméno, které tu nikdo neznal. A teď? Teď jsem byla ta, co si myslí, že je něco víc.

„Hanko, vždyť ty ji úplně rozmazlíš! Co z ní vyroste? Vždyť tohle není normální,“ pokračovala máma a já cítila, jak se mi stahuje hrdlo. Vzpomněla jsem si na své dětství – na šedé punčocháče a svetry po sestřenici. Nikdy jsme neměli moc peněz, ale máma nás vychovala k pokoře. A teď tu stojím já, s dcerou v luxusních šatech a srdcem plným pochybností.

Venku už se stmívalo a já slyšela, jak sousedka paní Novotná zalévá růže. Vsadila bych se, že už ví o těch šatech. V naší vesnici se nic neutají. Když jsme šly s Lili druhý den do školky, cítila jsem na sobě pohledy ostatních maminek. Některé jen mlčky přikývly na pozdrav, jiné si šeptaly. „To je ta Hanka, co si myslí, že je lepší než my…“ slyšela jsem za zády.

Lili byla šťastná. Vůbec netušila, co se kolem ní děje. „Mami, můžu si vzít ty šaty i zítra?“ ptala se mě večer s očima plnýma naděje. „Ne, lásko, zítra si vezmeš něco jiného,“ odpověděla jsem tiše a cítila vinu, která mě tížila víc než kdy dřív.

Večer přišel domů Petr. „Co se děje?“ zeptal se, když mě našel sedět u stolu s hlavou v dlaních. „Všichni si myslí, že jsem špatná matka,“ vyhrkla jsem a slzy mi stékaly po tváři. Petr mě objal a chvíli mlčel. „Hani, vždyť ji jen miluješ. To není nic špatného.“

Ale bylo? Začala jsem pochybovat o všem. O tom, jestli Lili opravdu potřebuje drahé šaty. O tom, jestli ji tím chráním před tím, co jsem sama zažila – pocit méněcennosti a touhu být aspoň jednou výjimečná.

Další den mě zastavila paní učitelka ve školce. „Paní Hanáková, můžu s vámi na chvilku mluvit?“ Její hlas byl opatrný, ale já už tušila, kam míří. „Víte… některé děti začaly Lili říkat princezna a trochu ji vyčleňují z kolektivu. Možná by bylo lepší volit oblečení jako ostatní děti…“

Cítila jsem se jako zločinec. Chtěla jsem pro Lili to nejlepší a místo toho jsem jí ublížila. Doma jsem seděla na gauči a dívala se na její šaty pověšené na ramínku. Byly krásné – ale najednou mi připadaly jako symbol všeho nepochopení mezi mnou a světem kolem.

Večer jsme seděli s Petrem u televize a já mu všechno řekla. „Možná mají pravdu,“ řekla jsem tiše. „Možná bych měla být víc jako ostatní.“ Petr mě pohladil po ruce: „Ale ty nejsi ostatní. A Lili taky ne.“

Začala jsem přemýšlet o tom, kde je hranice mezi mateřskou láskou a rozmazlováním. Kde končí touha dát dítěti to nejlepší a začíná sobectví nebo snaha vyniknout? Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem Lili učila být laskavá a skromná – ale zároveň jsem jí dávala věci, které ostatní děti neměly.

Jednoho dne přišla Lili domů smutná. „Mami, proč se mnou holky nechtějí kamarádit?“ zeptala se tiše. Sedla jsem si k ní a objala ji. „Někdy lidé nerozumí tomu, co je jiné,“ řekla jsem jí a sama nevěděla, jestli jí tím pomáhám nebo ubližuji ještě víc.

Začala jsem s Lili trávit víc času venku – chodily jsme do lesa, pekly jsme koláče pro sousedy a pomáhaly babičce na zahradě. Postupně si našla nové kamarádky – ne kvůli šatům, ale kvůli tomu, jaká je.

Ale otázky zůstaly. Když večer usínám vedle Petra a slyším Lili klidně dýchat ve svém pokoji, přemýšlím: Jsem špatná matka? Nebo jen jiná? Kde je ta hranice mezi láskou a rozmazlováním? A proč je tak těžké být prostě sama sebou?

Co myslíte vy? Je špatné chtít pro své dítě to nejlepší – i když to znamená být jiná než ostatní?