„Moje Máma a Otčím Nechtěli, Abych Zůstala v Kontaktu s Mým Tátou“: Teď Jsou Šokovaní, že Je Nechci na Svatbě

Jmenuji se Anna a za pár měsíců půjdu uličkou, abych si vzala lásku svého života, Jakuba. Plánování svatby by mělo být jedním z nejšťastnějších období v životě člověka, ale pro mě je to plné stresu a frustrace. Nejotravnější otázka, kterou jsem opakovaně slyšela, je: „Proč nechceš pozvat své rodiče? Vždyť tě máma a otčím vychovali!“

Abyste pochopili mé rozhodnutí, musíte vědět něco o mé minulosti. Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo osm let. Moje máma, Eva, se znovu vdala za muže jménem Václav, když mi bylo deset. Od začátku bylo jasné, že Václav nechce, abych měla jakýkoli kontakt se svým biologickým otcem, Petrem. Moje máma s tím souhlasila, možná proto, že chtěla udržet klid ve svém novém manželství.

Vyrůstala jsem a strašně mi chyběl můj táta. Petr se snažil zůstat v kontaktu, ale pokaždé, když zavolal nebo poslal dopis, Václav to zachytil. Říkal mi, že můj táta o mě nestojí a že bych na něj měla zapomenout. Moje máma mě nikdy nebránila ani se nesnažila mi pomoci udržet vztah s tátou. Místo toho podporovala Václavovo rozhodnutí ho z mého života vyřadit.

Jak jsem stárla, uvědomila jsem si, jak moc jsem mámě a Václavovi vyčítala, že mě drželi od mého táty. Když mi bylo 18 let, sama jsem se obrátila na Petra. Znovu jsme navázali kontakt a začali obnovovat náš vztah. Nebylo to snadné, ale podařilo se nám dohnat ztracený čas.

Teď, když plánuji svou svatbu, chci, aby tam můj táta byl. Od té doby, co jsme se znovu spojili, byl podporující a milující a nemohu si představit, že bych se vdávala bez něj po svém boku. Na druhou stranu necítím totéž k mé mámě a Václavovi. Možná mě vychovali, ale také mi způsobili hodně bolesti tím, že mě drželi od mého táty.

Když jsem Evě a Václavovi řekla, že nejsou na svatbu pozváni, byli šokovaní a zranění. Nemohli pochopit, proč bych je vyloučila z tak důležité události. Snažili se mě citově vydírat slovy jako: „Vychovali jsme tě! Byli jsme tu pro tebe, když tvůj táta nebyl!“ Ale jejich slova mě jen více utvrdila v mém rozhodnutí.

Přátelé a rodinní příslušníci se také vyjádřili k situaci. Někteří se mě snažili přesvědčit, abych pozvala svou mámu a otčíma s tím, že je to správné. Jiní podporovali mé rozhodnutí a chápali bolest a zášť, kterou jsem roky nosila.

Jak se den svatby blíží, napětí mezi mnou a mou mámou jen roste. Eva mi několikrát volala a prosila mě, abych to přehodnotila. Václav dokonce přišel k mému bytu neohlášený a snažil se mě přemluvit. Ale pokaždé, když se mě snaží přesvědčit, jen to posiluje mé rozhodnutí.

Vím, že někteří lidé nikdy nepochopí, proč jsem se rozhodla nepozvat svou mámu a otčíma na svou svatbu. Vidí to jako akt vzpoury nebo nevděčnosti. Ale pro mě je to o tom postavit se za sebe a uznat bolest, kterou mi způsobili.

Na konci bude můj svatební den sladkobolný. Budu obklopena lidmi, kteří mě milují a podporují, včetně mého táty Petra. Ale bude tam také prázdné místo tam, kde by měla být moje máma a otčím. Je to připomínka složitých vztahů, které formovaly můj život.

Když půjdu uličkou k Jakubovi, budu mít v srdci jak radost, tak smutek. Moje rozhodnutí možná nedává smysl všem, ale pro mě je to správné.