„Moje Máma Půjčila Můj Auto Bratrovi, a Ten Ho Zničil: Teď Je Na Mě Naštvaná, Že Jsem Křičel“
Myslel jsem si, že dělám dobrý skutek, když jsem půjčil auto mámě. Potřebovala vozidlo na pár dní, zatímco její bylo v servisu, a já si říkal, že to není žádný problém. Co by se mohlo pokazit? Netušil jsem, že tento jednoduchý akt laskavosti se promění v noční můru.
Máma mi jednoho večera zavolala a zněla trochu váhavě. „Ahoj, miláčku,“ začala, „půjčila jsem tvé auto bratrovi na rychlou pochůzku. Sliboval, že bude opatrný.“
Srdce mi kleslo. Můj bratr, Honza, má pověst trochu bezohledného řidiče. „Mami, víš, jak Honza řídí. Proč jsi mu dovolila použít moje auto?“ zeptal jsem se a snažil se udržet klidný hlas.
„Říkal, že to bude jen rychlá cesta do obchodu,“ odpověděla obraně. „Nemyslela jsem si, že to bude problém.“
O pár hodin později jsem dostal hovor, kterého jsem se obával. Honza měl nehodu. Naštěstí byl v pořádku, ale moje auto ne. Bylo zničené. Přední část byla rozbitá, airbagy se aktivovaly a bylo jasné, že oprava nebude levná.
Spěchal jsem na místo nehody s bušícím srdcem. Když jsem viděl stav svého auta, cítil jsem směs hněvu a zoufalství. Honza tam stál, vypadal provinile a omluvně.
„Je mi to moc líto,“ řekl. „Neviděl jsem to druhé auto přicházet. Slibuji, že ti zaplatím opravy.“
Ale věděl jsem, že to nebude snadné. Honza neměl stálou práci a jeho sliby často zůstávaly nesplněné. Zavolal jsem své pojišťovně s nadějí na dobré zprávy, ale informovali mě, že škody nejsou plně kryté. Opravy by stály tisíce korun z mé kapsy.
Vrátil jsem se tu noc domů k mámě a zuřil jsem. „Jak jsi mohla dovolit mu řídit moje auto?“ zeptal jsem se hned po vstupu do dveří.
Vypadala překvapeně mým hněvem. „Nemyslela jsem si, že to bude velký problém,“ řekla tiše. „Je to tvůj bratr.“
„Přesně! Víš, jak řídí! Teď mám obrovský účet za opravu kvůli tvému špatnému úsudku,“ vybuchl jsem.
Máma ztvrdla ve tváři. „Nesmíš se mnou takhle mluvit,“ řekla zvýšeným hlasem. „Jen jsem se snažila mu pomoci.“
„Pomoci mu? Na můj účet?“ Nemohl jsem uvěřit tomu, co slyším. „To mě bude stát tisíce korun! Máš vůbec představu, jak moc mě to finančně zatíží?“
Skrížila ruce a odvrátila pohled. „Nechtěla jsem, aby se to stalo.“
„No, stalo se,“ řekl jsem s pocitem slz frustrace v očích. „A teď musím nést následky.“
Následující dny byly napjaté. Máma se mi vyhýbala a byla jasně naštvaná, že jsem na ni křičel. Honza se snažil napravit situaci tím, že nabízel pomoc s různými pracemi kolem domu, ale to nestačilo na pokrytí nákladů na opravy.
Nakonec jsem musel sáhnout do svých úspor, abych auto opravil. Trvalo měsíce, než jsem se finančně zotavil a napětí mezi mnou a mámou i bratrem bylo hmatatelné. Pokaždé, když jsem je viděl, cítil jsem bodnutí zášti.
Když se ohlédnu zpět, přál bych si, abych nikdy nepůjčil auto mámě. Co začalo jako jednoduchý akt laskavosti se proměnilo v nákladnou chybu, která mě nechala cítit se zrazený a osamělý.