„Moje snacha mi volá a stěžuje si, že její manžel nepomáhá doma: Varovala jsem ji mnohokrát. Teď nevím, jak jí pomoci“

Moje snacha, Eva, byla vždy trochu perfekcionistka. Od chvíle, kdy začala chodit s mým synem, Honzou, se rozhodla pečovat o všechny jeho potřeby. Vařila složitá jídla, uklízela po něm a dokonce mu prala prádlo. Pamatuji si, jak jsem jí několikrát říkala, že si tím nastavuje nebezpečný precedent. „Evo,“ říkala jsem jí, „musíš nechat Honzu dělat některé věci sám. Jinak si na to zvykne a bude to očekávat pořád.“

Ale Eva se jen usmívala a mé obavy odbývala. „To nic není,“ říkala. „Ráda o něj pečuji.“

O pět let později mi Eva volá v slzách. „Honza nepomáhá s ničím doma,“ vzlyká do telefonu. „Dělám veškeré vaření, úklid a starám se o děti. Jsem vyčerpaná.“

Nemohu říct, že jsem překvapená. Varovala jsem ji, že se to stane. Ale teď, když je to tady, nevím, jak jí pomoci. Cítím vinu pokaždé, když mi volá, ale co mohu dělat? Honza je dospělý muž a Eva si udělala své volby.

Přemýšlím o svém vlastním manželství. Můj bývalý manžel, Tomáš, byl stejný. Očekával, že udělám všechno doma, zatímco on pracoval dlouhé hodiny v práci. Pamatuji si, jak jsem se cítila přetížená a neoceněná. Nakonec se naše manželství rozpadlo. Tomáš je nyní znovu ženatý a podle toho, co slyším, dělá život své nové ženy stejně těžký jako ten můj.

Nechci to pro Evu a Honzu. Ale jak změnit roky zakořeněného chování? Jak někomu ukázat, že musí převzít odpovědnost?

Snažím se Evě dávat rady. „Mluvila jsi s Honzou o tom, jak se cítíš?“ ptám se jí.

„Ano,“ říká, „ale on se jen brání a říká, že je z práce příliš unavený.“

Navrhuji párovou terapii, ale Eva váhá. „Honza nevěří na terapii,“ říká.

Cítím se tak bezmocná. Chci přiletět a všechno pro ni napravit, ale vím, že to není možné. To je něco, co musí vyřešit spolu.

Mezitím se snažím být tu pro Evu co nejvíce. Nabízím hlídání dětí, aby měla čas pro sebe. Poslouchám ji, když potřebuje ventilovat své pocity. Ale to nestačí.

Jednoho dne mi Eva volá v panice. „Honza odešel,“ říká přes slzy. „Řekl, že už nemůže snést neustálé kárání.“

Srdce mi klesá. To je přesně to, čeho jsem se obávala. Spěchám k jejich domu a nacházím Evu sedící na gauči, vypadající poraženě.

„Nevím, co mám dělat,“ říká.

Nemám pro ni žádné snadné odpovědi. Vše, co mohu udělat, je držet ji za ruku a říct jí, že jsem tu pro ni.

Jak týdny plynou, je jasné, že se Honza nevrátí. Eva je ponechána sama na to, aby posbírala střepy jejich rozbitého života. Snaží se vyvážit práci, péči o děti a správu domácnosti sama.

Přála bych si říct, že se věci pro Evu zlepší, ale nestane se tak. Stává se stále více přetíženou a nakonec má zhroucení. Nakonec se přestěhuje zpět k rodičům, aby jí mohli pomoci s dětmi.

Honza pokračuje ve svém životě jako by se nic nestalo. Zdá se, že si neuvědomuje nebo ho nezajímá škoda, kterou způsobil.

Je to srdcervoucí sledovat. Přála bych si vrátit čas a přimět Evu vidět, že musí nastavit hranice od začátku. Ale teď už je pozdě.

Vše co mohu udělat je doufat, že jednoho dne najde sílu znovu vybudovat svůj život a najít štěstí.