„Moje žena mi řekla, že je zamilovaná do jiného muže a odchází“

Byl chladný listopadový večer, kdy se můj svět obrátil vzhůru nohama. Moje žena, Veronika, a já jsme seděli v našem malém, útulném obývacím pokoji v předměstí Prahy. Stěny byly zdobeny obrázky šťastnějších časů a Veronika pletla, co mělo být deka pro naše miminko. Pamatuji si, jak světlo lampy zdůraznilo její soustředěný výraz, aniž by naznačilo bombu, kterou měla v úmyslu shodit.

„Tomáši,“ začala Veronika váhavě, její hlas byl sotva slyšet. „Je něco, co ti musím říct.“

Podíval jsem se na ni od knihy, kterou jsem četl, a usmál se na ni. „Co se děje? Je všechno v pořádku s miminkem?“

Zaváhala, ruce jí zůstaly v půli stehu. „Nejde o miminko… Jde o mě. A o nás.“ Její hlas se třásl, když odložila pletení. „Potkala jsem někoho jiného, Tomáši. Myslím, že jsem se do něj zamilovala.“

Místnost se mi točila kolem hlavy. „Co tím myslíš?“ dokázal jsem říct, můj hlas zněl cizí i mému vlastnímu uchu.

„Potkala jsem Davida před pár měsíci na konferenci. Začali jsme se vídat,“ přiznala Veronika, vyhýbajíc se mému pohledu. „Neplánovala jsem, že se to stane. Stalo se to prostě. A teď mám pocit, že patřím k němu.“

„A co my? Co naše miminko?“ zeptal jsem se, hlas mi pronikl zoufalstvím.

Veronika si kousla do rtu, zjevně se trápila. „Je mi líto, Tomáši. Nemůžu být ženou ani matkou, jakou potřebuji být, když je mé srdce někde jinde. Myslím, že je nejlepší, když odejdu.“

„A miminko?“ zeptal jsem se, srdce mi kleslo.

„Myslím, že je nejlepší, když dítě vychováš ty. Nejsem připravena být matkou, zvláště za těchto okolností,“ odpověděla, její hlas se lámal.

Následující týdny byly zmatkem plným slz, právních konzultací a osamělých nocí. Veronika se přestěhovala ještě před narozením miminka, a já proměnil školku, kterou jsme společně vyzdobili, v důkaz samotné cesty. Když se narodila Eliška, její pláč zaplnil byt, hořkosladkou připomínkou toho, co mělo být společně sdílenou radostí.

Měsíce se proměnily v roky a i když Eliška vyrostla v zvídavé a radostné dítě, bolest z Veroničina odchodu přetrvávala. Slyšel jsem od společných přátel, že Veronika a David se přestěhovali do Kalifornie a zdáli se být šťastní. To bolelo, ale soustředil jsem veškerou svou energii na Elišku, odhodlaný dát jí nejlepší možný život, i když jsme jen dva.

Když Eliška oslavila páté narozeniny, a já sledoval, jak sfoukává svíčky, její nevinné oči plné vzrušení a radosti, cítil jsem zármutek, že si Veronika vybrala tyto momenty propásnout. Váha její nepřítomnosti byla vždy tam, nezvaný stín v našem životě.

Od Veroniky jsem už nikdy neslyšel a jak léta plynula, naděje, že by si mohla rozmyslet, vyprchala. Zůstal jsem navigovat otcovstvím sám, každý den připomínkou rodiny, kterou jsme mohli být. Přestože Eliška přinesla do mého života radost, zrada zůstala tichou bolestí, milostný příběh bez šťastného konce.