„Myslela jsem, že mám dokonalého zetě: Dokud mi nezačal účtovat za hlídání vnoučete“

Od chvíle, kdy mi moje dcera, Anna, představila svého přítele, Petra, byla jsem nadšená. Byl okouzlující, respektující a zdál se být do ní skutečně zamilovaný. Když se vzali, cítila jsem, že jsem získala syna, spíše než ztratila dceru. Petr byl vždy ochotný pomoci kolem domu, opravit věci, které potřebovaly opravit, a dokonce se k nám připojoval na rodinné večeře každou neděli. Myslela jsem si, že jsem vyhrála jackpot s tak úžasným zetěm.

Anna a Petr měli své první dítě, krásnou holčičku jménem Eliška, dva roky po svatbě. Jako babička jsem byla nadšená. Nabídla jsem se, že budu hlídat kdykoli to budou potřebovat. Koneckonců jsem byla v důchodu a měla spoustu času. Anna byla vděčná a Petr se zdál být také ocenitelný.

Prvních pár měsíců šlo všechno hladce. Trávila jsem hodiny s Eliškou, hrála si s ní, krmila ji a uspávala ji na odpolední spánek. Byla to radost sledovat ji růst a vyvíjet se. Anna mi často děkovala za pomoc a Petr občas přinesl láhev vína nebo květiny jako projev vděčnosti.

Věci se však začaly měnit jednoho večera, když Petr přišel vyzvednout Elišku po dlouhém dni v práci. Podal mi obálku a řekl, že je to malý projev jejich vděčnosti. Usmála jsem se a poděkovala mu, myslela jsem si, že to může být děkovná karta nebo možná nějaké fotky Elišky.

Když jsem obálku otevřela později večer, byla jsem šokovaná, když jsem našla fakturu. Byly tam uvedeny hodiny, které jsem strávila hlídáním Elišky, a zahrnovala hodinovou sazbu. Celková částka činila několik tisíc korun. Nejprve jsem si myslela, že to musí být nějaký omyl nebo špatně provedený vtip. Ale když jsem zavolala Anně, abych se na to zeptala, potvrdila mi, že to Petr skutečně poslal úmyslně.

Byla jsem bez řeči. Jak mohli ocenit čas strávený s mou vnučkou? Anna se snažila vysvětlit, že Petr věří ve spravedlivou odměnu za poskytnuté služby, i v rámci rodiny. Ujišťovala mě, že si mé pomoci váží, ale cítili, že je správné mi za můj čas zaplatit.

Snažila jsem se pochopit jejich pohled na věc, ale cítila jsem to jako políček do tváře. Vždycky jsem věřila, že si rodina pomáhá z lásky a ne pro finanční zisk. Čím více jsem o tom přemýšlela, tím více jsem byla zraněná a zmatená. Můj vztah s Annou a Petrem začal upadat. Častěji jsem odmítala jejich žádosti o hlídání ne proto, že bych nechtěla trávit čas s Eliškou, ale protože jsem nemohla snést myšlenku být považována za zaměstnance.

Poslední kapkou bylo, když mi Petr poslal další fakturu po víkendu, kdy jsem hlídala Elišku zatímco oni byli na krátkém výletě. Tentokrát zahrnul i další poplatky za „přesčas“ a „stravné“. Bylo to na mě příliš. Zavolala jsem Anně v slzách a řekla jí, že takhle nemohu pokračovat.

Anna byla rozpolcená mezi svým manželem a matkou. Snažila se zprostředkovat smír, ale Petr pevně stál za svým přesvědčením, že každý by měl být za svůj čas odměněn. Naše kdysi soudržná rodina byla nyní rozdělená. Viděla jsem Elišku stále méně a méně a mé srdce bolelo pokaždé, když jsem si vzpomněla na to, jaké to bývalo.

Na konci nebylo žádné šťastné řešení. Vztah mezi mnou a Annou zůstal napjatý a mé interakce s Petrem byly omezeny na zdvořilé ale vzdálené výměny během rodinných setkání. Radost z toho být babičkou byla zastíněna hořkostí pocitu nedocenění a nepochopení.