„Náhlý zájem mé matky po rozvodu: Břemeno příliš těžké“

Když jsem vyrůstal, vždycky jsem měl pocit, že jsem pro mou matku jen vedlejší záležitostí. Helena, moje matka, byla kariéristka a její ambice nám s mou sestrou Eliškou nechávaly málo prostoru. Náš otec, Karel, byl vždy ten citlivější rodič, který byl přítomen na školních akcích, schůzkách s učiteli a při každém našem malém úspěchu či neúspěchu.

Když se manželství našich rodičů začalo hroutit, bylo mi třináct a Elišce osm let. Následný rozvod byl složitý a protáhlý, Helena usilovala o plnou péči, tvrdila, že Karel je na nás příliš měkký a postrádá ambice. Soud však rozhodl ve prospěch společné péče, uznávaje Karlovu hlubokou emoční vazbu na nás.

Po rozvodu se Helenina přítomnost v našem životě stala ještě sporadičtější. Přestěhovala se do jiného města kvůli prestižní práci a její návštěvy se omezily na povinné sváteční příležitosti. Telefonáty byly krátké, často přeskládané a vždy končily uspěchaným „Musím jít, ale brzy si zavoláme,“ — slibem, který se jen zřídka naplnil.

Léta plynula a vzdálenost rostla. Eliška a já jsme si zvykli na její nepřítomnost a mateřskou náklonnost jsme našli u naší macechy Anežky, kterou si Karel vzal dva roky po rozvodu. Anežka byla srdečná a opravdu se zajímala o to, co říkáme, což byl ostrý kontrast k Heleniným roztržitým přikyvováním a neustálým pohledům do telefonu během našich vzácných setkání.

Pak náhle Helena rozhodla, že se chce vrátit. Začalo to častějšími voláními, pak žádostmi o setkání. Zdálo se, že ji naše vlažné reakce na její náhlý zájem mate, dokonce zraňují. „Proč se ke mně oba chováte jako k cizí?“ ptala se, její tón byl směsí frustrace a zoufalství.

„Nerozumím ti, Heleno,“ řekl jí Karel během jednoho z jejích emotivnějších hovorů. „Nemůžeš se jen tak vrátit do jejich životů a očekávat, že se ti otevřou, jako by se nic nestalo. Nebyla jsi tu, když tě nejvíce potřebovali.“

Přes Karlova slova Helena nepřestávala. Začala se neohlášeně objevovat na Eliščiných školních akcích a na mém vysokoškolském kampusu, často způsobovala scény, když jsme nereagovali tak, jak doufala. Její přítomnost se stala zdrojem stresu místo útěchy, neustálou připomínkou let zanedbání.

Jednoho večera mě zastavila po školním představení, ve kterém jsem hrál, její oči se třpytily slzami. „Jakube, proč mi nedovolíš se přiblížit? Snažím se. Nevidíš to?“

Podíval jsem se na ni, opravdu se na ni podíval, a viděl jsem nejen svou matku, ale cizince, který se snaží opravit most, který dávno spálil. „Je pozdě, Heleno,“ řekl jsem, slova mi těžce ležela na jazyku. „Zmeškala jsi příliš mnoho a nemůžu jen předstírat, že je všechno v pořádku. Není.“

Helenin obličej se sesypal a odešla bez dalšího slova. Tu noc jsme s Eliškou dlouho mluvili o Heleniných pokusech o znovuspojení. Rozhodli jsme se, bolestně, že je pro nás zdravější udržet si odstup.

Druhý den nám Helena poslala email, srozumitelnější, ale stále prosycený smutkem. „Přestanu tlačit,“ stálo v něm. „Doufám, že jednoho dne pochopíte a možná najdete místo pro mě ve svých životech.“

Ale některé rány jsou příliš hluboké na to, aby se zahojily, a některé vzdálenosti příliš velké na to, aby se překlenuly. Eliška a já jsme nikdy neodpověděli.