Náš malý obr: Příběh jedné české rodiny a jejich výjimečného syna

„Proč je Matěj zase v koutě? Aničko, nech ho být!“ křičím z kuchyně, když slyším další hádku. Už několik měsíců je tohle u nás na denním pořádku. Matěj, můj osmnáctiměsíční syn, je větší než jeho tříletá sestra Anička. A to není všechno – je dokonce větší než většina dětí ve školce, kam Anička chodí.

Když jsem ho poprvé držela v náručí, byl to obyčejný miminko. Ale už v půl roce začal růst rychleji než ostatní děti. Lékařka nás uklidňovala: „Každé dítě je jiné, paní Novotná.“ Jenže když jsme šli na preventivní prohlídku v roce a půl, sestřička se zarazila: „On má devadesát centimetrů? To je jako tříleté dítě!“

Od té doby se všechno změnilo. Lidé na hřišti si šeptají. „To je ten velkej kluk? To je její brácha?“ slyším děti i jejich rodiče. Anička se začala stydět. „Mami, proč je Matěj tak velkej? Ve školce se mi smějou, že mám obřího bráchu.“

Manžel Petr to bere s nadhledem: „Aspoň ho nikdo nebude šikanovat.“ Ale já mám strach. Co když je to něco vážného? Co když mu něco je? Prošli jsme kolečko vyšetření – endokrinologie, genetika, krevní testy. Všude stejná odpověď: „Zatím nic nenasvědčuje vážné nemoci. Sledujte ho.“

Jenže jak mám sledovat vlastní dítě a nebát se? Každý den mě přepadá úzkost. Když ho vidím, jak si hraje s ostatními dětmi, vypadá jako obr mezi trpaslíky. Děti ho nechtějí brát do her – bojí se ho. „On nás povalí!“ křičí malý Tomášek ze sousedství.

Jednou večer sedím s Petrem u stolu a brečím. „Já už nevím, co mám dělat. Anička je smutná, Matěj je odstrkovaný a já mám pocit, že selhávám jako máma.“ Petr mě obejme: „Jani, nejsi špatná máma. Prostě máme výjimečné děti.“

Ale co když tahle výjimečnost znamená celoživotní boj? Večer usínám s hlavou plnou otázek. Ráno mě probudí Matějův smích. Přiběhne ke mně, obejme mě svýma velkýma rukama a já cítím tu obrovskou lásku.

Jednoho dne přijde pozvánka na rodičovskou schůzku ve školce. Sedím mezi ostatními maminkami a cítím jejich pohledy. Paní učitelka začne: „Chtěla bych vás poprosit o ohleduplnost vůči Matějovi. Je sice větší než ostatní děti, ale je to pořád batole.“ Některé maminky kývají, jiné si vyměňují pohledy.

Po schůzce mě zastaví maminka od Tomáška: „Paní Novotná, nezlobte se, ale Tomášek má z vašeho syna strach. Nemohli byste ho víc hlídat?“ Cítím, jak se mi stahuje hrdlo. „Děláme, co můžeme,“ odpovím tiše.

Doma si povídám s Aničkou: „Víš, každý jsme jiný. Matěj je prostě větší, ale pořád je to tvůj bráška.“ Anička se zamračí: „Ale proč já nejsem taky tak velká?“ Objímám ji a snažím se jí vysvětlit, že velikost není všechno.

Začínám hledat podporu na internetu. Najdu diskusní fórum pro rodiče dětí s růstovými odchylkami. Čtu příběhy jiných maminek – některé děti mají hormonální poruchy, jiné jsou prostě geneticky dané. Píšu svůj příběh a během pár hodin mi přijde několik povzbudivých zpráv: „Nebojte se, moje dcera byla taky vždycky největší ve třídě a dneska je z ní zdravá mladá žena.“

Přesto mě trápí pohledy okolí. Na dětském hřišti si k nám sedne starší paní: „To je váš syn? To musí být těžké.“ Nechci vysvětlovat svůj život cizím lidem, ale zároveň cítím potřebu mluvit o svých obavách.

Jednoho dne přijde Anička domů uplakaná: „Ve školce mi říkali, že mám doma obra.“ Srdce mi puká bolestí. Sednu si k ní na postel a říkám: „Víš co? Každý máme něco zvláštního. Někdo má pihy, někdo brýle a někdo je prostě větší.“

Začínám si uvědomovat, že musím být silná hlavně kvůli dětem. S Petrem se rozhodneme najít dětskou psycholožku. Paní doktorka nám poradí: „Mluvte o tom otevřeně. Děti potřebují vědět, že jsou milované takové, jaké jsou.“

Postupně se učíme přijímat Matěje takového, jaký je – i s jeho velikostí a všemi zvláštnostmi. Anička začíná být na brášku pyšná: „On mě vždycky ochrání!“ směje se jednou na hřišti.

Přesto mě pořád trápí otázky – co když jednou přijde diagnóza? Co když bude Matěj celý život jiný? Ale pak vidím jeho smích a vím, že láska je silnější než strach.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: „Proč musí být jinakost tak těžká pro okolí? Proč místo podpory často přichází odsouzení?“ Možná nejsem jediná máma v Česku, která tohle řeší… Jak byste to zvládali vy?