Nebyl to můj syn, tak proč bych měl obětovat svůj život?

„Proč bych měl platit za školku, když to není můj syn?“ vyhrkl jsem ostře, aniž bych si uvědomil, jak moc to Simonu raní. Stála u kuchyňské linky, ruce se jí třásly, když krájela chleba pro Matěje. Ten seděl u stolu, kopal nohama do židle a v očích měl nevinný výraz, který mě vždycky na chvíli odzbrojil. Ale pak jsem si vzpomněl na všechno, co jsem si slíbil – že nikdy nebudu obětovat svůj život pro někoho jiného.

Vyrůstal jsem v paneláku na Jižním Městě. Táta odešel, když mi bylo osm, a máma dřela ve dvou zaměstnáních, abychom měli na nájem. Přísahal jsem si, že až budu dospělý, budu žít jinak. Vystudoval jsem ekonomii na VŠE, našel si práci v bance a postupně stoupal po kariérním žebříčku. Všichni mi říkali, že mám před sebou skvělou budoucnost. Vztahy jsem bral spíš jako rozptýlení – nikdy jsem nechtěl rodinu, nikdy jsem nechtěl být jako táta.

Pak přišla Simona. Byla jiná než ostatní – upřímná, silná, s jiskrou v oku. Když mi řekla, že má čtyřletého syna, chvíli jsem váhal. Ale její smích a způsob, jakým se dívala na svět, mě přesvědčily dát tomu šanci. „Nebojíš se?“ zeptala se mě jednou večer v hospodě U Medvídků. „Že bys mohl být pro Matěje něco víc?“ Jen jsem se zasmál: „Já? Já nejsem typ na tátu.“

Jenže život se neptá. Najednou jsme bydleli spolu v malém bytě na Vinohradech a já se každé ráno probouzel vedle dvou lidí – jednoho milovaného a jednoho cizího. Matěj byl hodný kluk, ale nebyl můj. Když přišly první problémy – školka chtěla zaplatit vyšší poplatek za odpolední kroužky – začal jsem počítat. „To jsou tři tisíce měsíčně navíc,“ řekl jsem Simoně. „To je skoro jako splátka za auto!“ Simona se na mě podívala s nepochopením: „Ale to je pro Matěje…“

Začaly hádky. „Proč pořád počítáš?“ křičela na mě jednou večer, když Matěj spal. „Proč nemůžeš prostě přijmout, že jsme rodina?“ Já jen mlčel. V hlavě mi běželo: „Nejsem jeho táta. Proč bych měl platit za cizí dítě?“ Ale nahlas jsem to neřekl.

Jednou večer jsem přišel domů pozdě z práce. Simona seděla na gauči a brečela. Vedle ní ležel Matějův plyšový medvěd. „Matěj dneska plakal ve školce,“ řekla tiše. „Ptal se mě, proč ho nemáš rád.“ V tu chvíli mě bodlo u srdce. Vzpomněl jsem si na svého tátu – jak mě nechal stát před školou a nikdy nepřišel.

Začal jsem si všímat detailů: jak Matěj čeká u okna, jestli přijdu domů; jak se snaží nakreslit obrázek nás tří; jak se ptá Simonky: „Může mi Petr přečíst pohádku?“ A já pořád utíkal do práce, na služební cesty do Brna nebo Ostravy, jen abych nemusel čelit tomu pocitu viny.

Jednoho dne mi Simona řekla: „Buď s námi budeš naplno, nebo odejdeme.“ Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Najednou jsem musel volit mezi tím, co jsem celý život budoval – kariérou, svobodou – a dvěma lidmi, kteří mě potřebovali.

Seděl jsem dlouho do noci v kuchyni a přemýšlel. Vzpomněl jsem si na mámu – jak byla sama a jak moc jí chyběla podpora. Uvědomil jsem si, že celý život utíkám před odpovědností jen proto, že se bojím selhání. Ale co když právě tohle je moje šance být lepší než můj táta?

Druhý den ráno jsem vzal Matěje do školky já. Držel mě za ruku a povídal mi o svém oblíbeném autíčku. Když jsme přišli ke dveřím školky, otočil se ke mně: „Přijdeš dneska pro mě?“ Polkl jsem naprázdno a poprvé v životě řekl: „Ano, přijdu.“ Viděl jsem v jeho očích radost i úlevu.

Začal jsem se snažit víc – četl mu pohádky před spaním, chodil s ním na hřiště i na rodičovské schůzky. Nebylo to snadné. Občas mě přepadly pochybnosti: „Co když nikdy nebudu dost dobrý? Co když mě bude vždycky brát jen jako toho cizího?“ Ale Simona mi jednou večer řekla: „To nejdůležitější už jsi udělal – rozhodl ses zůstat.“ A já pochopil, že rodina není o krvi nebo penězích.

Dnes už nevím přesně, kdy se to změnilo. Možná když mi Matěj poprvé řekl „tati“ místo „Petře“. Možná když jsme spolu stavěli sněhuláka na dvorku a smáli se tak nahlas, že sousedka z přízemí vyšla ven a okřikla nás. Nebo když Simona přišla domů s novinou, že čekáme miminko.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na spící Prahu. Přemýšlím o tom všem – o svých rozhodnutích, o strachu i o lásce, která přišla nečekaně. Možná nejsem dokonalý táta. Možná nikdy nebudu mít vlastní dítě v biologickém smyslu slova. Ale naučil jsem se něco důležitého: rodina je to, co si vybereme.

A tak se ptám vás ostatních: Co byste udělali vy? Dokázali byste přijmout cizí dítě za své? Nebo byste radši odešli?