„Nechci, aby moje snacha přivedla mého vnuka na rodinné setkání. Pokud to udělá, nebudeme moci oslavit v klidu“

Lenka seděla u kuchyňského stolu, prsty nervózně poklepávala na dřevěný povrch. Pohlédla na hodiny na zdi, jejich tikání zesilovalo její úzkost. Její manžel, Honza, byl v obývacím pokoji a snažil se opravit starou televizi, která v poslední době zlobila. Lenka si hluboce povzdechla, věděla, že musí otevřít téma, které ji už několik dní tížilo.

„Honzo,“ zavolala, hlas se jí mírně třásl. „Musíme si promluvit o Petrovi a Pavle.“

Honza vzhlédl od televize, čelo se mu svraštilo. „Co s nimi?“

Lenka se zhluboka nadechla, snažila se uklidnit. „Nechci, aby Pavla přivedla našeho vnuka, Jirku, na rodinné setkání. Pokud to udělá, nebudeme moci oslavit v klidu.“

Honza překvapeně otevřel oči. „Proč ne? Jirka je náš vnuk. Měli bychom být rádi, že ho tu máme.“

Lenka zavrtěla hlavou, oči se jí zalily slzami. „Není to tak, že bych ho nemilovala. Miluji ho. Ale Pavla… vždycky způsobuje tolik napětí. Kdykoliv je kolem, je tu hádka nebo nějaké drama. Chci jen, abychom jednou měli klidnou oslavu.“

Honza si povzdechl a prohrábl si řídnoucí vlasy. „Rozumím, Lenko. Ale Petr bude naštvaný, pokud vyloučíme jeho ženu a syna. Nemůžeme jim prostě říct, aby nepřišli.“

Lenka si otřela slzy, její odhodlání se zpevňovalo. „Musíme, Honzo. Rozhodli jsme se oslavit Naďiny narozeniny tady, protože máme prostor. Její byt je v rekonstrukci a nemůže hostit. Ale pokud přijdou Pavla a Jirka, všechno to zničí. Nebudeme si moci užít den.“

Honza pomalu přikývl, chápal obavy své ženy. „Dobře, Lenko. Promluvím si s Petrem. Ale musíme být jemní. Nechceme mu ublížit.“

Později toho večera dorazil Petr do bytu svých rodičů, na tváři úsměv. „Ahoj, mami, tati. Jak to jde?“

Lenka se přinutila k úsměvu, srdce jí těžklo z rozhovoru, který měl následovat. „Ahoj, Petře. Musíme si promluvit o rodinném setkání.“

Petrův úsměv zmizel, nahradil ho výraz obav. „Co se děje?“

Honza přistoupil a položil ruku na synovo rameno. „Petře, milujeme tebe i tvou rodinu. Ale myslíme si, že by bylo nejlepší, kdyby Pavla a Jirka nepřišli na setkání. Chceme mít klidnou oslavu Naďiných narozenin.“

Petrův obličej zrudl vztekem. „To myslíte vážně? Žádáte mě, abych nechal svou ženu a syna mimo rodinné setkání? Jak nám to můžete udělat?“

Lenčino srdce se zlomilo při pohledu na synův hněv. „Petře, prosím, pochop. Nejde o Jirku. Jde o Pavlu. Kdykoliv je kolem, vždycky je nějaký konflikt. Chceme jen mít klidný den.“

Petr zavrtěl hlavou, oči plné bolesti. „Nemůžu tomu uvěřit. Pokud nejsou Pavla a Jirka vítáni, pak ani já. Oslavíme Naďiny narozeniny sami.“

S těmito slovy Petr vyběhl z bytu, nechávajíc Lenku a Honzu stát v ohromeném tichu. Lenčino srdce bolelo, věděla, že její rozhodnutí vytvořilo mezi ní a jejím synem propast. Doufala v klidnou oslavu, ale teď se zdálo, že rodina je více rozdělená než kdy jindy.

Jak dny plynuly, napětí mezi Lenkou a Petrem rostlo. Naďiny narozeniny přišly a odešly, ale oslavu zastínila nepřítomnost Petra, Pavly a Jirky. Lenka nemohla setřást pocit lítosti, který jí hlodal v srdci. Chtěla klidné setkání, ale místo toho ztratila blízkost svého syna.

Na konci si Lenka uvědomila, že její touha po oslavě bez konfliktů přišla za velkou cenu. Rodina byla více rozdělená než kdy jindy a rány způsobené jejím rozhodnutím budou trvat dlouho, než se zahojí. Klidná oslava, kterou si přála, se proměnila v bolestnou připomínku rozkolu, který nyní existoval v její rodině.