„Nechci, aby u nás manželova sestřenice bydlela během studia na vysoké škole. Bude to pět dlouhých let“

Když jsem poprvé potkala Jakuba, nebylo to nic zvlášť romantického. Byli jsme na grilování u společného přítele a náš rozhovor byl nenucený, jen dva mladí dospělí mluvili o životě a vyměňovali si telefonní čísla. Už tehdy jsem si všimla, že nevypadá jako typický městský kluk. Měl určité kouzlo, přízemní chování, které ho odlišovalo.

O tři roky později jsme byli s Jakubem manželé. Měli jsme skromný dům na předměstí Prahy, místo, které jsme oba milovali. Život byl dobrý, ale pak přišel telefonát, který všechno změnil.

„Ahoj miláčku,“ řekl Jakub jednoho večera, když vešel do kuchyně, kde jsem připravovala večeři. „Právě jsem mluvil s mojí sestřenicí Emou. Byla přijata na Karlovu univerzitu.“

„To jsou skvělé zprávy!“ odpověděla jsem upřímně šťastná za ni. Ema byla chytrá mladá žena s nadějnou budoucností.

„Jo, to jsou,“ pokračoval Jakub s mírným zaváháním. „Ale je tu menší problém. Nemůže si dovolit bydlet na koleji ani si pronajmout byt poblíž. Zeptala se, jestli by mohla bydlet u nás.“

Cítila jsem, jak mi srdce klesá. „Na jak dlouho?“ zeptala jsem se a snažila se udržet hlas klidný.

„No, její program trvá pět let,“ řekl Jakub a díval se na mě s nadějnýma očima.

Pět let. Ta slova mi zněla v hlavě jako smrtelný zvon. Nechtěla jsem působit sobecky, ale představa, že u nás bude někdo jiný tak dlouho, byla ohromující.

„Jakube, nevím, jestli to zvládnu,“ řekla jsem nakonec. „Pět let je dlouhá doba.“

„Vím, ale je to rodina,“ odpověděl. „A opravdu potřebuje naši pomoc.“

Zhluboka jsem se nadechla a přikývla. „Zkusme to,“ řekla jsem, i když mé srdce nebylo v tom.

Ema se nastěhovala o týden později. Zpočátku bylo vše v pořádku. Byla zdvořilá a ohleduplná, vždy pomáhala kolem domu a držela se stranou. Ale jak týdny přecházely v měsíce, napětí začalo být patrné.

Náš kdysi klidný domov se stal bojištěm protichůdných rozvrhů a střetávajících se osobností. Emčiny noční studijní seance mě držely vzhůru a její neustálá přítomnost znemožňovala Jakubovi a mně mít jakékoli soukromí.

Jednoho večera, po dalším hádce o rozvrh koupelny, jsem konečně praskla.

„Jakube, tohle nefunguje,“ řekla jsem se slzami stékajícími po tváři. „Nemůžu takhle žít pět let.“

„Vím, že je to těžké,“ odpověděl stejně vyčerpaně. „Ale co můžeme dělat? Je to rodina.“

„Rodina nebo ne, tohle nás ničí,“ řekla jsem. „Musíme najít jiné řešení.“

Neochotně Jakub souhlasil, že s Emou promluví o nalezení alternativního bydlení. Ale když s ní o tom mluvil, byla zdrcená.

„Myslela jsem si, že mě tu chcete,“ řekla s očima plnými slz.

„Chceme,“ řekl Jakub jemně. „Ale prostě to nefunguje.“

Ema se odstěhovala o měsíc později a našla si malý byt s pomocí finanční podpory od univerzity. Dům bez ní působil prázdně, ale škody už byly napáchány.

S Jakubem jsme se snažili obnovit náš vztah, ale napětí z těch měsíců si vybralo svou daň. Častěji jsme se hádali a bylo těžké se znovu sblížit.

Na konci naše manželství nevydrželo tlak. O rok později jsme se rozešli a oba jsme zůstali přemýšlet, jestli by věci mohly být jiné, kdybychom udělali jinou volbu.