„Nechci navštěvovat tátu, a mám k tomu důvod: Pravda je, že táta je opravdu zlý“

Když jsem vyrůstal, můj otec byl vždy přísný muž. Věřil v disciplínu a pořádek, a zatímco někteří by mohli říct, že je to dobrá věc, často to překračovalo hranici krutosti. Teď, když jsem dospělý a mám vlastní děti, děsím se myšlenky na jeho návštěvu. Moje děti to cítí stejně, a je k tomu důvod: táta je opravdu zlý.

Můj starší bratr, Michal, žije v jiném kraji. Odešel hned, jak mohl, a nemohu mu to mít za zlé. Tátu navštěvuje jen zřídka, a když už přijede, je to spíše z pocitu povinnosti než z touhy po opětovném spojení. S Michalem často mluvíme a sdílíme stejné vzpomínky na naše dětství—vzpomínky plné strachu a úzkosti.

Tátova zlost není jen o přísnosti; jde o to, jak mluví s lidmi. Má talent na to najít vaše nejistoty a použít je proti vám. Když jsem byl mladší, neustále kritizoval moji váhu, známky a dokonce i přátele. Nic pro něj nikdy nebylo dost dobré. Pamatuji si, jak jsem jednou přinesl domů vysvědčení se samými jedničkami kromě jedné dvojky. Místo aby mě pochválil za tvrdou práci, zaměřil se na tu jedinou dvojku a nadával mi za to, že nejsem dokonalý.

Jako dospělý jsem si myslel, že se věci mohou změnit. Doufal jsem, že možná s věkem změkne, ale pokud vůbec něco, zhoršil se. Nyní jsou jeho kritiky zaměřeny na mé rodičovské schopnosti. Neustále mi říká, že jsem na děti příliš mírný a že je vychovávám k slabosti. Je to vyčerpávající a demoralizující.

Moje děti si také všimly jeho negativity. Dříve byly nadšené z návštěvy dědečka, ale teď se jí bojí stejně jako já. Moje dcera, Eliška, je obzvláště citlivá na jeho tvrdá slova. Je jí teprve deset let, ale už začala internalizovat jeho kritiky. Minulé Vánoce mu vyrobila ručně psanou kartu a místo aby ocenil její snahu, poukázal na pravopisnou chybu a řekl jí, že musí pracovat na svém písmu.

Můj syn, Jakub, je trochu odolnější, ale i on má své limity. Minulé léto jsme jeli navštívit tátu na víkend. Jakub si hrál na zahradě a omylem převrhl jednoho z tátových zahradních trpaslíků. Místo aby pochopil, že to byla nehoda, táta na něj křičel za neopatrnost a nechal ho sedět v koutě po zbytek odpoledne. Jakub byl zdrcený.

Snažil jsem se s tátou mluvit o jeho chování, ale vždy to skončí hádkou. Nevidí nic špatného na tom, jak se chová; v jeho mysli je jen upřímný a snaží se nám pomoci se zlepšit. Ale jeho „upřímnost“ je toxická a vytváří mezi námi propast.

S Michalem jsme diskutovali o tom, že bychom s tátou přerušili veškeré styky, ale není to snadné rozhodnutí. Přes všechno je to stále náš otec a část nás doufá, že se změní. Ale jak roky plynou, ta naděje slábne.

Prozatím jsme se rozhodli omezit naše návštěvy. Jezdíme ho navštívit jen na hlavní svátky a i tehdy se snažíme zůstat co nejkratší dobu. Není to ideální, ale je to to nejlepší, co můžeme udělat pro ochranu sebe a našich dětí před jeho negativitou.

Je to smutná situace bez šťastného konce na obzoru. Stále doufáme ve změnu, ale musíme být také realisté. Někdy se lidé nezmění, bez ohledu na to, jak moc si to přejete. A někdy je nejlepší ochránit sebe a své blízké před jejich toxicitou.