„Nedovolím Nikomu Zničit Tvůj Život,“ Řekla Jsem Svému Synovi

„Mami, jsem dospělý! Musím se rozhodovat sám!“ vykřikl Jakub, jeho oči upřené na obrazovku televize, zatímco se povaloval na gauči. Pokoj byl tlumeně osvětlený, jediným zdrojem světla byla blikající televize. Stála jsem ve dveřích, srdce mi tížilo obavy.

„Neříkám, že jsi malý kluk! Ale musíš pochopit, Jakube, že některá rozhodnutí mohou mít vážné důsledky,“ odpověděla jsem a snažila se udržet hlas klidný. Jakub byl vždy tvrdohlavý, ale v poslední době se jeho volby stávaly stále bezohlednějšími.

Jakub si povzdechl a otočil se ke mně. „Mami, je mi 22. Vím, co dělám. Nemůžeš mě pořád brát jako dítě.“

Zhluboka jsem se nadechla a šla si sednout vedle něj. „Jakube, nejde o to brát tě jako dítě. Jde o to zajistit, abys neudělal chyby, které by ti mohly zničit život.“

Protočil oči a znovu se otočil k televizi. „Jako co? Chodit ven s kamarády? Dát si pár drinků? To není žádný velký problém.“

„Nejde jen o chození ven nebo pití, Jakube. Jde o lidi, se kterými se stýkáš. Nejsou pro tebe dobří,“ řekla jsem, hlas se mi třásl starostí.

Jakub se ušklíbl. „Ani je neznáš.“

„Vím dost,“ odpověděla jsem pevně. „Viděla jsem, jak se chovají, do jakých problémů se dostávají. Nechci, abys do toho spadl taky.“

Jakub náhle vstal, tvář mu zrudla hněvem. „Nemůžeš mi řídit život, mami! Už nejsem dítě!“

Cítila jsem záchvěv smutku, když jsem ho sledovala, jak vychází z místnosti. Věděla jsem, že má pravdu; nemohla jsem mu řídit život. Ale to mě nezastavilo v obavách.

Dny se změnily v týdny a Jakubovo chování bylo stále nevyzpytatelnější. Začal chodit domů pozdě, někdy vůbec ne. Jeho známky na vysoké škole začaly klesat a přišel o brigádu. Pokaždé, když jsem se s ním snažila mluvit, mě od sebe odstrčil.

Jedné noci jsem dostala telefonát, kterého se každý rodič děsí. Jakuba zatkli za držení drog. Srdce mi kleslo, když mi policista vysvětloval situaci. Spěchala jsem na policejní stanici, mysl mi vířila strachem a hněvem.

Když jsem viděla Jakuba sedět v cele předběžného zadržení, jeho tvář bledá a oči prázdné, srdce mi puklo. „Jakube,“ zašeptala jsem, slzy mi stékaly po tváři.

Podíval se na mě, jeho výraz byl směsicí studu a vzdoru. „Mami, je mi to líto,“ řekl tiše.

Chtěla jsem křičet, zatřást s ním a zeptat se, proč mě neposlouchal. Ale jediné, co jsem mohla udělat, bylo držet ho přes mříže a plakat.

Následující měsíce byly rozmazané soudními jednáními a právními bitvami. Jakub byl odsouzen k podmínce a povinné léčbě. Bylo to tvrdé probuzení pro nás oba.

Když procházel léčbou, navštěvovala jsem ho při každé příležitosti. Mluvili jsme o jeho volbách, budoucnosti a lidech, kterými se obklopil. Pomalu začal chápat závažnost svých činů.

Ale i když dělal pokroky v léčbě, škody už byly napáchány. Vysoká škola ho vyloučila kvůli trestnímu záznamu a najít práci bylo téměř nemožné. Přátelé, kteří ho svedli na scestí, zmizeli hned jakmile nastaly potíže.

Jednoho večera, po dalším dlouhém dni hledání práce bez úspěchu, si Jakub sedl vedle mě na gauč. „Mami,“ řekl tiše, „přál bych si, abych tě poslechl.“

Položila jsem mu ruku kolem ramen a povzdechla si. „Přála bych si to taky, Jakube. Ale nemůžeme změnit minulost. Můžeme jen jít dál.“

Jakub přikývl, ale tíha jeho chyb visela ve vzduchu. Cesta před námi byla nejistá a plná výzev. A i když jsem tu pro něj vždycky byla na podporu, věděla jsem, že některé jizvy se nikdy úplně nezahojí.