„Nejsem Chůva ani Služka“: Řekla jsem své dceři, že se nebudu starat o vnouče, protože mám své vlastní plány

Když moje dcera, Jana, porodila své první dítě, byla jsem nadšená. Malá Sofie byla radostí a chtěla jsem být Janě nápomocná ve všech směrech. Pamatovala jsem si, jak náročné byly ty první dny mateřství pro mě, a chtěla jsem jí to usnadnit. Takže jsem se do toho pustila naplno.

Trávila jsem nespočet hodin u Jany doma a starala se o Sofii. Krmila jsem ji, přebalovala, brala na procházky do parku a dokonce prala prádlo. Jana a její manžel, Petr, byli zpočátku vděční. Děkovali mi a říkali, jak moc si mé pomoci váží. Bylo příjemné být potřebná a navázat pouto s vnučkou.

Ale jak týdny přecházely v měsíce, něco se změnilo. Jana a Petr začali předpokládat, že tu budu vždycky. Začali si dělat plány bez konzultace se mnou a očekávali, že budu k dispozici na hlídání kdykoliv. Chodili na večeře, do kina a dokonce na víkendové výlety, zatímco Sofie zůstávala v mé péči.

Zpočátku mi to nevadilo. Milovala jsem čas strávený se Sofií a chtěla jsem, aby Jana a Petr měli čas pro sebe. Ale jak měsíce ubíhaly, začala jsem se cítit jako samozřejmost. Můj vlastní život byl odložen stranou. Měla jsem také své plány a zájmy, ale oni si mysleli, že mým jediným účelem je být jejich chůvou na zavolání.

Jednoho večera mi Jana zavolala a zeptala se, jestli bych mohla hlídat Sofii následující den, protože ona a Petr chtěli jít na koncert. Už jsem měla plány s přáteli jít na túru, něco, co jsem už měsíce nedělala. Když jsem Janě řekla, že nemohu hlídat kvůli svým plánům, zněla překvapeně a trochu podrážděně.

„Mami, opravdu potřebujeme tenhle odpočinek,“ řekla. „Nemůžeš si tu túru přeložit?“

To byl pro mě zlomový bod. Uvědomila jsem si, že Jana a Petr začali mou pomoc považovat za nárok spíše než za laskavost. Nerespektovali můj čas ani mé potřeby.

„Jano,“ řekla jsem pevně, „miluji Sofii nade vše, ale nejsem tvoje chůva ani služka. Mám svůj vlastní život a své vlastní plány. Musíte začít dělat opatření pro péči o dítě, která nezahrnují vždy mě.“

Na druhém konci linky bylo dlouhé ticho. Nakonec Jana promluvila s nádechem frustrace v hlase.

„Dobře,“ řekla stroze. „Něco vymyslíme.“

Následující týdny byly napjaté. Jana a Petr si najali částečnou chůvu, ale bylo jasné, že z toho nejsou nadšení. Náš vztah se stal napjatým a viděla jsem Sofii méně než dříve. Trhalo mi to srdce, ale věděla jsem, že jsem udělala správné rozhodnutí.

Chtěla jsem být milující babičkou, ne neplacenou chůvou. Bylo pro mě důležité nastavit hranice a znovu získat svůj vlastní život. Bohužel to Jana a Petr neviděli stejně. Cítili se opuštění a rozhořčení.

Nakonec se náš vztah nikdy plně nezotavil. Stále se vídáme o svátcích a při zvláštních příležitostech, ale mezi námi je nevyřčené napětí. Chybí mi blízkost, kterou jsme kdysi měli, ale nelituji toho, že jsem se postavila za sebe.

Někdy znamená udělat správnou věc přijmout fakt, že ne každý pochopí nebo ocení vaše rozhodnutí. A to je lekce, kterou jsem se musela naučit těžkou cestou.