„Nemáš právo dál nosit příjmení mého syna!“: Když se rodina rozpadá, zůstává jen bolest a otázky

„Nemáš právo dál nosit příjmení mého syna!“ zařvala na mě paní Novotná tak hlasitě, až se skleničky v kredenci zachvěly. Stála jsem uprostřed naší malé kuchyně v paneláku na Jižním Městě, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Můj syn Matyáš seděl v obýváku a skládal lego, netušíc, že se jeho svět právě rozpadá na kousky stejně jako jeho stavebnice, když mu spadne ze stolu.

„Tohle není fér, paní Novotná,“ snažila jsem se zachovat klid, i když mi slzy stékaly po tvářích. „Jsem pořád Matyášova máma. To příjmení je i moje.“

„Ale už nejsi naše rodina! Rozvádíš se s mým synem, tak proč bys měla dál nosit naše jméno? To je výsměch!“

Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem se snažila zapadnout do jejich rodiny. Na Vánoce, kdy jsem pekla vanilkové rohlíčky podle jejího receptu, na nedělní obědy, kde jsem poslouchala její rady o výchově dětí. Nikdy jsem nebyla dost dobrá. A teď, když jsem se po letech rozhodla odejít od jejího syna, který mě podváděl a ponižoval, měla jsem přijít i o poslední kousek identity?

„Mami?“ ozvalo se z obýváku. Matyáš přišel do kuchyně a podíval se na mě těma svýma velkýma očima. „Proč babička křičí?“

Klekla jsem si k němu a objala ho. „Nic se neděje, broučku. Jen si povídáme.“

Paní Novotná si odfrkla a odešla do ložnice. Slyšela jsem, jak za sebou zabouchla dveře. V tu chvíli jsem cítila jen prázdnotu a vztek. Proč je v téhle zemi pořád tak těžké být rozvedenou matkou? Proč mám pocit, že musím bojovat nejen s bývalým manželem, ale i s jeho rodinou a celým světem?

Když jsem si večer sedla k počítači a hledala informace o změně příjmení po rozvodu, našla jsem stovky diskuzí plných nenávisti i podpory. Některé ženy psaly, že si příjmení nechaly kvůli dětem, jiné že ho změnily hned první den po rozvodu. Ale nikdo nepsal o tom, jaké to je, když vám někdo vaše jméno chce vzít násilím.

Dny plynuly a napětí v rodině rostlo. Manžel – tedy už skoro bývalý – mi volal jen kvůli praktickým věcem ohledně Matyáše. „Měla bys to příjmení vrátit,“ řekl mi jednou do telefonu. „Moje máma má pravdu. Už nejsi Novotná.“

„A co Matyáš?“ zeptala jsem se tiše. „Chceš, abych byla pro něj někdo jiný? Aby měl jinou mámu jen proto, že už s tebou nejsem?“

„To není o něm,“ odsekl. „To je o nás.“

Bylo to vždycky o nich – o jejich rodině, o jejich pravidlech. Nikdy ne o mně.

Jednoho dne jsem šla vyzvednout Matyáše ze školky a potkala tam paní učitelku Hanu. „Paní Novotná,“ usmála se na mě mile. „Matyáš dneska krásně zpíval písničku o mamince.“

Zastavila jsem se a uvědomila si, jak moc pro mě to jméno znamená. Byla jsem Novotná už osm let. Bylo to jméno na všech Matyášových výkresech, na jeho vysvědčení, na jeho dětských přáních k narozeninám: „Pro maminku Novotnou.“

Večer jsem seděla s Matyášem u stolu a on mi najednou řekl: „Mami, proč jsi smutná?“

„Víš,“ začala jsem opatrně, „někdy dospělí řeší věci, kterým děti nerozumí. Ale já ti slibuju, že budu vždycky tvoje máma. Ať už se jmenuju jakkoliv.“

Matyáš mě objal a šeptl: „Já chci, abys byla pořád moje maminka Novotná.“

V tu chvíli jsem věděla, že nemůžu ustoupit. Nešlo jen o mě – šlo o naši společnou minulost i budoucnost.

Další den jsem šla za paní Novotnou domů. Seděla v křesle a dívala se z okna.

„Chtěla bych si s vámi promluvit,“ začala jsem tiše.

„O čem?“ odsekla.

„O příjmení. O Matyášovi. O tom, co znamená být rodina.“

Chvíli mlčela a pak řekla: „Myslela jsem si, že když odejdeš od mého syna, ztratím i vnuka.“

„Nikdy bych vám ho nevzala,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale nemůžete mi vzít moje jméno. Je to i jeho jméno.“

Dlouho jsme spolu mlčely. Pak jen kývla hlavou.

Od té doby už o tom nemluvila. Ale já vím, že to nikdy nebude jednoduché.

Každý den bojuju s pocitem viny i hrdosti zároveň. Snažím se být dobrou mámou a neztratit sama sebe v tom všem chaosu.

Někdy si večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Má člověk právo rozhodovat o identitě druhého jen proto, že je zraněný? A kolik toho ještě musíme obětovat kvůli předsudkům druhých?