Neprožitý život: „Chci konečně žít pro sebe, ne jen pro svou rodinu“

Jmenuji se Eliška a je mi 70 let. Jak tak sedím ve svém malém, přeplněném bytě, nemohu si pomoci, ale přemýšlím o životě, který jsem žila – nebo spíše o životě, který jsem nikdy skutečně nežila. Vidíte, celý můj život byl věnován mé rodině, a teď, když čelím podzimu svého života, nacházím se v hluboké, neotřesitelné depresi.

Vdala jsem se mladá, ve věku 20 let, za svou středoškolskou lásku, Jakuba. Byli jsme zamilovaní, nebo jsem si to alespoň myslela. Jakub byl dobrý muž, ale měl své vlastní sny, sny, které mě ne vždy zahrnovaly. Chtěl být úspěšným podnikatelem a já ho chtěla podpořit. Tak jsem své vlastní sny odložila. Chtěla jsem být spisovatelkou, cestovat po světě a vyprávět příběhy, které by inspirovaly ostatní. Ale tyto sny byly odloženy, nahrazeny povinnostmi být manželkou a brzy poté matkou.

Naše první dítě, Karel, se narodilo, když mi bylo 22 let. Byl to pěkný rošťák, ale milovala jsem ho nade vše. O dva roky později jsme měli druhé dítě, Aničku. Mé dny byly naplněny přebalováním, vozením do školy a nekonečnými domácími pracemi. Jakub byl vždy zaneprázdněn prací a já jsem zůstávala doma, abych se starala o domácnost. Zpočátku mi to nevadilo; milovala jsem své děti a chtěla jsem jim dát co nejlepší život. Ale jak roky plynuly, začala jsem cítit rostoucí prázdnotu.

Když byli Karel a Anička v pubertě, Jakubův podnik začal vzkvétat. Cestoval více a já jsem zůstávala sama, abych vychovávala naše děti. Snažila jsem se s ním mluvit o svých pocitech, o tom, jak se cítím, že ztrácím sama sebe, ale vždy mě odbyl slovy: „To je jen fáze, Eliško. Věci se zlepší.“

Ale nezlepšily se. Karel odešel na vysokou školu a Anička ho brzy následovala. Myslela jsem si, že možná, jen možná, bych konečně mohla začít žít pro sebe. Ale pak přišla tragédie. Jakubovi diagnostikovali rakovinu a náš svět se zhroutil. Stala jsem se jeho hlavní pečovatelkou, opět odkládajíc své sny. Bojoval statečně, ale po dvou letech zemřel.

Bylo mi 55 let, byla jsem vdova s dospělými dětmi, které měly své vlastní životy. Přemýšlela jsem o tom, že bych znovu začala sledovat své sny, ale cítila jsem se provinile. Karel se právě oženil a Anička čekala své první dítě. Potřebovali mě, nebo jsem si to alespoň myslela. Tak jsem se přestěhovala blíže k nim, stala se milující babičkou svým třem krásným vnoučatům.

Roky plynuly a já jsem stále dávala přednost potřebám své rodiny před svými vlastními. Sledovala jsem, jak moji přátelé cestují, věnují se koníčkům a žijí své životy naplno. Záviděla jsem jim, ale nemohla jsem se osvobodit od role, kterou jsem hrála tak dlouho.

Teď, ve věku 70 let, se nacházím sama v tomto bytě, mé děti a vnoučata žijí své vlastní životy. Miluji je nade vše, ale nemohu si pomoci, cítím hlubokou lítost. Nikdy jsem se nestala spisovatelkou, o které jsem snila. Nikdy jsem necestovala po světě. Nikdy jsem nežila pro sebe.

Deprese mě ovládla a některé dny je těžké vůbec vstát z postele. Navštěvuji terapeuta, ale tíha mých nenaplněných snů je těžké břemeno. Snažím se najít radost v maličkostech, jako je čtení dobré knihy nebo procházka v parku, ale to nestačí.

Nevím, co mě čeká v budoucnosti, ale vím jedno: nechci, aby někdo jiný udělal stejné chyby jako já. Pokud to čtete, prosím, nečekejte, až bude příliš pozdě, abyste žili pro sebe. Sledujte své sny, ať už jsou jakkoli velké nebo malé. Nenechte život, aby vám proklouzl mezi prsty.