„Nezvládám Problémy Tety Lindy. Musím se Soustředit na Mámu. Má Své Vlastní Děti.“

Znovu jsem seděla naproti tetě Lindě a snažila se jí vysvětlit situaci. Její starý dům, ve kterém žila více než 50 let, se rozpadal. Střecha protékala, instalace byla v dezolátním stavu a okolí se drasticky změnilo. Už to nebylo bezpečné místo pro ženu v jejích pozdních sedmdesátých letech, aby tam žila sama.

„Teto Lindo, nemůžeš tady zůstat,“ řekla jsem jemně, ale pevně. „Musíš se přestěhovat na bezpečnější místo.“

Podívala se na mě těma pronikavýma modrýma očima, které toho za ta léta tolik viděly. „Ale tohle je můj domov, Sáro. Žila jsem tady celý život. Nemůžu jen tak odejít.“

Povzdechla jsem si, cítila jsem tíhu světa na svých bedrech. Moje vlastní matka, která měla 70 let a potýkala se s vlastními zdravotními problémy, potřebovala mou pozornost a péči. Nemohla jsem být na dvou místech najednou a teta Linda měla své vlastní děti, které by měly pomáhat.

„Teto Lindo, máš své vlastní děti. Měly by ti s tím pomáhat,“ řekla jsem, snažíc se udržet svou frustraci na uzdě.

„Jsou zaneprázdněné svými vlastními životy,“ odpověděla smutně. „A kromě toho, jsi pro mě jako dcera.“

Cítila jsem záchvěv viny, ale věděla jsem, že musím stát pevně. „Chápu to, ale musím se postarat o mámu. Není na tom dobře a potřebuje mě.“

Oči tety Lindy se naplnily slzami. „Nechci být nikomu na obtíž.“

„Nejsi na obtíž,“ řekla jsem rychle. „Ale musíš pochopit, že to nemůžu zvládnout sama. Musíš se přestěhovat na místo, kde dostaneš potřebnou pomoc.“

Pomalinku přikývla, ale viděla jsem v jejích očích neochotu. „Přemýšlím o tom,“ řekla nakonec.

Dny se změnily v týdny a teta Linda stále neudělala žádné kroky k opuštění svého starého domu. Pokaždé, když jsem ji navštívila, bylo to stejné. Nemohla snést myšlenku opustit svůj domov a její děti byly stále příliš zaneprázdněné na to, aby pomohly.

Mezitím se stav mé matky zhoršoval. Byla diagnostikována s raným stádiem demence a každý den byl boj. Neustále jsem byla rozpolcená mezi péčí o ni a starostmi o tetu Lindu.

Jednoho večera, když jsem pomáhala mámě připravit se na spaní, zazvonil telefon. Byl to soused tety Lindy.

„Sáro, musíš sem hned přijít,“ řekl soused naléhavě. „Došlo k nehodě.“

Srdce mi kleslo, když jsem spěchala k domu tety Lindy. Když jsem dorazila, viděla jsem blikající světla sanitky a policejních aut. Teta Linda spadla ze schodů a byla převezena do nemocnice.

Následovala jsem sanitku, mysl plná viny a starostí. V nemocnici mi lékaři řekli, že si teta Linda zlomila kyčel a bude potřebovat operaci.

Když jsem seděla v čekárně, nemohla jsem se ubránit pocitu přetížení situací. Snažila jsem se tak moc přimět tetu Lindu k přestěhování, ale ona odmítala. Teď byla v nemocnici a já nevěděla, co bude dál.

Po operaci byla teta Linda převezena do rehabilitačního centra. Její děti konečně dorazily, ale bylo to příliš málo a příliš pozdě. Obviňovaly mě za to, že jsem neudělala víc, ale věděla jsem, že jsem udělala vše, co bylo v mých silách.

Na konci se teta Linda nikdy nevrátila do svého starého domu. Přestěhovala se do asistovaného bydlení, kde mohla dostat potřebnou péči. Ale škoda už byla napáchána. Naše vztahy byly napjaté a nemohla jsem setřást pocit, že jsem ji zklamala.

Co se týče mé mámy, její stav se nadále zhoršoval. Každý den byl novou výzvou a já se snažila držet krok s jejími potřebami zatímco jsem se potýkala s vlastní vinou a stresem.

Život pro nás neměl šťastný konec. Byl to neustálý boj o to dělat správnou věc a přitom mít pocit, že to nikdy nestačí.