Noc, kdy jsem ztratil a znovu našel Sofii: Strach, naděje a rodinné jizvy, které nikdy nezmizí

„Sofie! Proboha, Sofie, dýchej!“ křičel jsem do ticha naší ložnice, zatímco jsem třásl malým tělíčkem naší dcery. Byla to ta nejdelší vteřina mého života. Její drobná ústa byla bezbarvá, oči zavřené, a já jsem cítil, jak mi srdce buší až v krku. „Martino, volej záchranku!“ zařval jsem na svou ženu, která stála u dveří jako socha, bledá a neschopná pohybu.

Nikdy nezapomenu na ten pohled – Martina s telefonem v ruce, ruce se jí třásly tak, že málem vytočila špatné číslo. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsme oba úplně bezmocní. Všechno, co jsme si kdy slibovali, všechny hádky o tom, kdo vstane k Sofii v noci, všechny ty malichernosti… najednou byly pryč. Zbyl jen strach.

Záchranáři přijeli za šest minut. Šest minut pekla. Držel jsem Sofii v náručí a modlil se, i když jsem nikdy nevěřil v Boha. „Prosím, vrať mi ji,“ šeptal jsem zoufale. Martina seděla na posteli a plakala. Když ji odnášeli pryč, měl jsem pocit, že mi vyrvali kus duše.

V nemocnici nás posadili do čekárny. Nikdo s námi nemluvil. Martina mě obviňovala pohledem – nebo jsem si to aspoň myslel. „Měl jsi ji hlídat líp,“ zašeptala nakonec. „Vždyť jsi spal.“

„To není fér,“ odpověděl jsem tiše. „Byli jsme oba unavení.“

„Ale tys byl s ní!“ vykřikla a lidé v čekárně se na nás otočili.

V tu chvíli jsem si uvědomil, jak moc jsme se odcizili. Už měsíce jsme spolu nemluvili jinak než o plenkách a účtech. Každý den byl stejný – práce, dítě, únava, ticho. A teď tohle.

Moje máma přijela do nemocnice o půlnoci. Přinesla termosku s čajem a tvářila se, že všechno zvládne. „To bude dobrý,“ řekla Martine a pohladila ji po vlasech. Mně jen kývla hlavou – pořád mi neodpustila, že jsem si Martinu vzal místo Katky, její favoritky z gymplu.

Seděli jsme tam všichni tři – já mezi dvěma ženami svého života, obě měly oči plné slz a já nevěděl, ke které se přiklonit. Máma začala vyprávět o tom, jak jsem byl jako mimino taky často nemocný. Martina ji přerušila: „To není totéž.“

„Ale je,“ trvala na svém máma. „Všichni jsme to přežili.“

Cítil jsem vztek i vděčnost zároveň. Vzpomněl jsem si na všechny ty roky hádek mezi mámou a tátou – jak táta vždycky odešel do hospody místo toho, aby řešil problémy doma. Přísahal jsem si tehdy, že já budu jiný.

Ale teď? Teď jsem seděl v nemocnici a nevěděl, jestli moje dcera přežije noc.

Když přišla lékařka s vážnou tváří, měl jsem chuť utéct. „Vaše dcera je stabilizovaná,“ řekla nakonec. „Bylo to selhání dechu během spánku. Máte štěstí.“

Martina se rozplakala úlevou a objala mě poprvé po měsících. Já cítil jen prázdno a vyčerpání.

Následující dny byly rozmazané – návštěvy u Sofie na JIPce, nekonečné rozhovory s doktory a mezi tím ticho doma. Máma vařila polévky a snažila se nás spojit jako rodinu. Ale místo toho se mezi mnou a Martinou rozevřela propast.

Jednou večer jsem slyšel Martinu telefonovat s někým potichu v kuchyni. Když jsem vešel, rychle zavěsila. „S kým jsi mluvila?“ zeptal jsem se.

„S Lenkou,“ odpověděla bez mrknutí oka.

Nevěřil jsem jí. Začal jsem pochybovat o všem – o sobě, o ní, o našem manželství.

Jednou v noci jsem seděl u postýlky Sofie a díval se na ni, jak spí pod přístroji. Přemýšlel jsem o svém otci – jak vždycky utekl před problémy. Já teď taky utíkám? Nebo bojuju?

Když nás pustili domů, bylo všechno jiné. Martina byla uzavřená do sebe, já taky. Máma odjela domů a zůstali jsme sami ve třech – cizí lidé pod jednou střechou.

Jednoho večera Martina řekla: „Nevím, jestli to zvládnu.“

„Co?“

„Být s tebou… Po tom všem.“

Mlčel jsem dlouho. Pak jsem řekl: „Já taky ne.“

A tak jsme žili vedle sebe – kvůli Sofii, kvůli tomu strachu z osamění nebo možná jen ze zvyku.

Ale každou noc, když usínám vedle své ženy-cizinky a slyším Sofii dýchat v monitoru chůvičky, ptám se sám sebe: Dá se vůbec překonat bolest tak hluboká? Nebo nás jednou úplně pohltí?

Co byste udělali vy? Zůstali byste spolu kvůli dítěti? Nebo byste šli každý svou cestou?