„Odmítla jsem být na zavolání své mámy“: Teď se snažím najít sama sebe
Vyrůstala jsem v malém městě v Čechách a byla jsem typická „hodná holka“. Moje matka, která byla samoživitelka, se na mě hodně spoléhala při domácích pracích a péči o mé mladší sourozence. Byla jsem milována a chválena za svou ochotu pomáhat, svou přívětivou povahu a schopnost vyhýbat se konfliktům. Tyto vlastnosti se ve mně tak hluboce zakořenily, že mě provázely až do dospělosti.
Na střední škole jsem byla kamarádkou, na kterou se mohl každý spolehnout. Potřebuješ pomoct s domácím úkolem? Zavolej Aničce. Potřebuješ někoho, kdo za tebe vezme směnu v práci? Anička to udělá. Nikdy jsem neřekla ne, protože jsem věřila, že být nápomocná a přívětivá je jediný způsob, jak být milována a přijímána. Moje matka mi často připomínala, jak moc na mě závisí, a já byla hrdá na to, že jsem její oporou.
Když jsem šla na vysokou školu, myslela jsem si, že se věci změní. Přestěhovala jsem se do jiného kraje s nadějí, že si vybuduji vlastní život. Ale staré návyky umírají těžko. Zjistila jsem, že padám do stejných vzorců—pomáhám přátelům s jejich úkoly, dobrovolně se hlásím do každého skupinového projektu a vždy jsem k dispozici pro noční rozhovory. Můj telefon neustále zvonil s žádostmi o pomoc a já nikdy nikoho neodmítla.
Po vysoké škole jsem se vrátila domů do Čech. Moje matka byla nadšená, že mě má zpátky, a já rychle spadla zpět do své staré role. Pomáhala jsem jí se vším—nákupy, placením účtů, péčí o dům. Moji sourozenci už se odstěhovali, ale stále mi volali, kdykoli něco potřebovali. Byla jsem rodinným řešitelem problémů, na kterého se vždy mohli spolehnout.
Ale jak roky plynuly, začala jsem cítit rostoucí pocit zášti. Bylo mi přes dvacet a neměla jsem vlastní život. Moji přátelé se vdávali, měli děti a postupovali v kariéře, zatímco já jsem byla zaseknutá na stejném místě a dělala stejné věci. Cítila jsem se, jako bych žila život své matky místo svého vlastního.
Jednoho dne, po dalším hádce s matkou o mém nedostatku volného času, jsem se rozhodla, že už toho mám dost. Řekla jsem jí, že už nemůžu být na jejím zavolání. Potřebuji se soustředit na sebe a svůj vlastní život. Byla šokovaná a zraněná, obvinila mě z toho, že jsem sobecká a nevděčná. Pocit viny byl ohromující, ale věděla jsem, že musím udělat změnu.
Odstěhovala jsem se z matčina domu a našla si byt ve městě. Poprvé v životě jsem měla svůj vlastní prostor a svůj vlastní čas. Ale nebylo to osvobozující zážitek, jaký jsem si představovala. Bez neustálých požadavků ostatních jsem se cítila ztracená a bezcílná. Můj telefon přestal tolik zvonit a ticho bylo ohlušující.
Snažila jsem se zaplnit prázdnotu tím, že jsem se přidala do klubů a začala s novými koníčky, ale nic mi nepřipadalo správné. Přátelé, kteří se na mě kdysi spoléhali, pokračovali ve svých životech a navazování nových přátelství v dospělosti bylo obtížnější, než jsem očekávala. Můj vztah s matkou se stal napjatým; zřídka volala a když už ano, naše rozhovory byly trapné a strojené.
Samota na mě začala doléhat. Začala jsem si klást otázku, zda jsem udělala správné rozhodnutí. Stálo to za to obětovat své vztahy pro šanci na nezávislost? Svoboda, po které jsem toužila, mi připadala spíše jako izolace. Moje duševní zdraví začalo trpět a já se propadala do deprese.
Vyhledala jsem terapii, aby mi pomohla zvládnout tyto pocity, ale pokrok byl pomalý. Návykové vzorce a vlastnosti, které mě definovaly tak dlouho, bylo těžké změnit. Můj terapeut mě povzbuzoval k nastavení hranic a prioritizaci péče o sebe samu, ale připadalo mi to jako boj do kopce.
Nyní ve svých třiceti letech stále bojuji s nalezením rovnováhy mezi tím být tu pro ostatní a péčí o sebe samu. Cesta nebyla vůbec snadná a jsou dny, kdy si říkám, jestli někdy skutečně najdu svou vlastní cestu. Ale snažím se držet naděje, že jednoho dne to zvládnu.