„Poslední korunu dám své mámě, ale tchyně je na vlastní pěst“

Manželský život pro Emu a Jana byl daleko od pohádky, kterou si kdysi představovali. Byli spolu pět let a i když byly dobré časy, ty špatné je často zastínily. Příchod jejich syna, Tomáše, jen přidal na napětí.

Ema byla vždy blízká své matce. Vyrůstala v domácnosti s jedním rodičem a viděla, jak se její máma snaží vyjít s penězi. Její matka pro ni obětovala tolik a Ema cítila hlubokou povinnost tuto laskavost oplatit. Na druhou stranu, Janův vztah s jeho matkou byl více vzdálený. Jeho matka byla nezávislá a vždy se pyšnila tím, že nepotřebuje pomoc od nikoho.

Když Ema nastoupila na mateřskou dovolenou, finanční tíseň v jejich domácnosti se stala zřejmou. Jan pracoval dlouhé hodiny jako stavbyvedoucí, ale jeho plat sám o sobě nestačil na pokrytí všech výdajů. Emina mateřská byla jen zlomkem jejího běžného příjmu jako učitelky a účty se hromadily.

Hádky začaly malými neshodami, ale rychle eskalovaly. Ema chtěla posílat peníze své matce, která se potýkala s lékařskými účty. Jan však cítil, že si nemohou dovolit podporovat někoho dalšího, když sami sotva vycházejí.

„Emo, nemůžeme pořád posílat peníze tvé mámě,“ řekl Jan jednoho večera po obzvlášť vyhrocené hádce. „Teď musíme myslet na naši vlastní rodinu.“

„Jane, ona to potřebuje,“ odpověděla Ema, její hlas se třásl frustrací. „Udělala pro mě tolik. Nemůžu ji prostě opustit.“

„A co moje máma?“ oponoval Jan. „I ona by mohla potřebovat pomoc, ale nevidíš mě, jak jí každý měsíc posílám peníze.“

„Tvoje máma je v pohodě,“ odsekla Ema. „Má dobrý důchod a naši pomoc nepotřebuje. Moje máma je jiná.“

Napětí mezi nimi rostlo s každým dalším dnem. Ema se cítila rozpolcená mezi loajalitou ke své matce a svými povinnostmi jako manželka a matka. Jan se cítil stále více rozhořčený, věřil, že Ema staví potřeby své matky nad jejich vlastní rodinu.

Jednoho večera hádka dosáhla bodu zlomu. Jan právě přišel domů po dlouhém dni v práci, vyčerpaný a vystresovaný. Ema byla v kuchyni a snažila se uklidnit plačícího Tomáše při přípravě večeře.

„Emo, musíme si promluvit,“ řekl Jan napjatým hlasem.

„Teď ne, Jane,“ odpověděla Ema a jemně houpala Tomáše v náručí. „Teď to nezvládnu.“

„Ne, musíme si promluvit teď,“ trval na svém Jan. „Takhle to nemůže dál pokračovat.“

Ema si povzdechla a položila Tomáše do postýlky, než se otočila k Janovi. „O čem chceš mluvit?“

„Nemůžeme takhle dál žít,“ řekl Jan zvýšeným hlasem. „Musíme udělat nějaké změny.“

„Jaké změny?“ zeptala se Ema obranně.

„Musíme přestat posílat peníze tvé mámě,“ řekl Jan pevně. „Nemůžeme si to dovolit.“

Emě se oči zalily slzami. „Jane, to nemůžu udělat. Ona mě potřebuje.“

„A co my?“ vykřikl Jan. „Co naše rodina? My tě taky potřebujeme!“

Hádka se vymkla kontrole a oba řekli věci, kterých později litovali. V zápalu okamžiku si Jan sbalil tašku a odešel z domu, práskl za sebou dveřmi.

Dny se změnily v týdny a Jan se nevrátil. Ema se snažila postarat o Tomáše sama a zároveň se vypořádat s emocionálními následky jejich hádky. Pokračovala v posílání peněz své matce, ale stálo ji to velkou osobní cenu.

Jan nakonec podal žádost o rozvod, neschopen smířit jejich rozdíly. Ema zůstala sama sbírat střepy svého rozbitého života, cítící se rozpolcená mezi láskou ke své matce a rodinou, kterou ztratila.

Na konci tohoto příběhu nebyli žádní vítězové. Emčina povinnost vůči matce ji stála vše, co jí bylo drahé, a Jan zůstal se zlomeným srdcem a rozbitou rodinou.