Proč se na mě tak díváš? Příběh ženy, která nechce děti a Česko jí to neodpouští

„Proč se na mě tak díváš, mami?“ vyhrkla jsem, když jsem v kuchyni cítila její pohled v zádech. Míchala jsem polévku, ale ruce se mi třásly. Máma si povzdechla a odložila utěrku. „Jen přemýšlím, Lucie. Všichni kolem už mají děti. I tvoje sestřenice Jana čeká druhé. A ty… pořád nic.“

Zamrazilo mě. Tohle nebylo poprvé, co jsme tohle téma otevřely. Vlastně to bylo pokaždé, když jsem přijela domů do Brna. Táta seděl u stolu, listoval novinami a dělal, že neslyší. Ale já věděla, že slyší všechno.

„Mami, už jsme to řešily mockrát. Já prostě děti nechci,“ řekla jsem tiše, ale pevně. Věděla jsem, že tohle je moje pravda. Jenže v téhle kuchyni, v tomhle domě, byla tahle pravda jako kletba.

Máma se zamračila. „To přejde. Uvidíš. Každá žena chce být matkou.“

„Ne každá,“ odpověděla jsem a snažila se potlačit slzy. „Já ne.“

To ticho bylo horší než hádka. Táta si odkašlal a odešel na balkon. Máma si sedla ke stolu a dívala se na mě s takovou lítostí, že jsem měla chuť utéct.

Když jsem večer ležela v dětském pokoji, kde na poličkách pořád stály moje staré knížky a plyšáci, přemýšlela jsem o tom, proč je to pro všechny tak těžké pochopit. V práci v Praze jsem byla úspěšná – vedoucí týmu v reklamní agentuře, samostatná, spokojená. Ale doma… doma jsem byla ta divná.

Můj muž Petr byl zpočátku tolerantní. Když jsme spolu začali chodit, řekla jsem mu to hned: „Nechci děti.“ Přikývl a řekl: „To je tvoje volba.“ Jenže po svatbě se všechno změnilo. Jeho rodiče začali nenápadně naznačovat – „A kdy už přijde vnouček?“ Petr se začal vyhýbat odpovědím a doma byl čím dál víc podrážděný.

Jednou večer, když jsme seděli u televize, Petr najednou vypnul zvuk a řekl: „Lucie, jsi si tím opravdu jistá? Víš, že bych chtěl rodinu…“

Zamrazilo mě. „Petře, vždyť jsi říkal…“

„Já vím, ale… všichni kolem nás mají děti. Moji kamarádi, tvoji známí… Připadám si jako outsider.“

„A já si připadám jako zrádkyně,“ vyhrkla jsem.

Bylo to poprvé, co jsme se kvůli tomu opravdu pohádali. Petr odešel spát do obýváku a já celou noc brečela do polštáře.

V práci jsem se snažila být silná. Ale i tam to nebylo jednoduché. Kolegové si šeptali: „Lucie je kariéristka.“ Když někdo přinesl fotky dětí, cítila jsem na sobě pohledy – jako by čekali, že budu žárlit nebo litovat.

Jednou mě kolegyně Martina pozvala na kávu. „Hele, Luci… proč vlastně nechceš děti? Nebojíš se, že jednou budeš sama?“

Zasmála jsem se hořce. „Nebojím. Bojím se spíš toho, že budu žít život někoho jiného.“

Martina pokrčila rameny. „Já bych bez dětí nemohla být šťastná.“

„A já zase s nimi,“ odpověděla jsem.

Ale pravda byla složitější. Někdy jsem si připadala provinile – jako bych byla vadná nebo sobecká. Jindy jsem cítila vztek – proč bych měla žít podle očekávání ostatních?

Rodinné oslavy byly nejhorší. Teta Alena vždycky pronesla něco jako: „No jo, Lucinka je ta moderní žena…“ Děda František jen mávl rukou: „Za našich časů bys už měla dvě děti.“

Jednou na Vánoce máma přinesla pod stromeček dětské botičky – prý pro štěstí. Rozbrečela jsem se a utekla ven do sněhu.

Petr mě našel na lavičce před domem. „Luci… já tě mám rád takovou, jaká jsi,“ zašeptal a objal mě.

Ale časem i jeho trpělivost slábla. Začal trávit víc času s kamarády s dětmi. Já zůstávala doma sama a přemýšlela: Je chyba ve mně? Nebo ve světě kolem?

Jednoho dne mi Petr oznámil: „Chci dítě. A pokud ty ne… možná bychom měli jít každý svou cestou.“

Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Milovala jsem ho – ale nemohla jsem mu dát to, co chtěl.

Rozešli jsme se v tichosti. On si brzy našel jinou – dnes má dvě děti a já ho občas potkám v parku s kočárkem.

Já zůstala sama ve svém bytě na Žižkově. Občas je mi smutno – hlavně když vidím rodiny na hřišti nebo slyším dětský smích z okna sousedů.

Ale pak si vzpomenu na všechny ty večery, kdy jsem mohla číst knížky do noci, cestovat kamkoli chci nebo jen tak sedět v kavárně a pozorovat lidi.

Někdy mám pocit viny – hlavně když vidím mámu plakat nad starými fotkami nebo když mi sestra pošle fotku svých dětí s popiskem: „Tohle ti chybí.“

Ale pak si připomenu: Žiju svůj život podle sebe.

Možná nejsem matka – ale jsem Lucie.

A tak se ptám: Proč je pro tolik lidí moje volba tak nepochopitelná? Proč je mateřství jedinou cestou ke štěstí? Co kdybychom každý mohli najít svou vlastní cestu?