„Proč se trápit s půjčkami, když zdědíte naše domy?“

Jiří seděl tiše na opotřebované lavičce v parku, sledoval, jak veverka spěchá na strom. Park byl oázou klidu v rušném městě Brno, místem, kam často chodil přemýšlet a, jako dnes, setkávat se se starými přáteli.

Po jeho boku poslouchal jeho dlouholetý soused, Václav, pozorně, jak Jiří sdílel své nejnovější trápení. V 68 letech Jiří čelil mnoha výzvám, ale žádná nebyla tak bolestivá jako ty, které se týkaly jeho dcery Zuzany.

„Nechápu, kde jsem udělal chybu, Vašku,“ povzdechl si Jiří, jeho hlas se lámal emocemi. „Dal jsem jí vše, co jsem mohl, vychovával jsem ji sám, po tom, co zemřela Marta. A teď mě navštěvuje jen, když chce hádat o mé závěti.“

Václav zakroutil hlavou, jeho výraz byl plný soucitu. „Dnešní děti mají jiné priority, Jirko. Jde jim jen o to, co mohou získat, ne o to, starat se o druhé.“

Jiří přikývl, pohled mu padl na ruce, které si nervózně hrály s okrajem jeho bundy. „Minulý týden mi řekla: ‚Proč se trápit s půjčkami, když zdědíme vaše domy?‘ Věříš tomu? Jako bych pro ni byl jen budoucí výplata.“

Ta slova Jiřího hluboce zasáhla. Zuzana, kdysi bystré a milující dítě, se stávala čím dál vzdálenější a materialističtější. Její návštěvy, které bývaly plné smíchu a příběhů, se změnily v krátká, napjatá setkání, která Jiřího přiměla cítit se spíše jako banka než jako otec.

„Je to srdcervoucí, Jiří. Možná bys měl začít myslet na své vlastní štěstí,“ navrhl Václav opatrně. „Přemýšlel jsi více o tom domově důchodců, o kterém jsi mluvil? Ten u jezera?“

Jiří o tom skutečně přemýšlel. Brožura z komunity U jezera ležela na jeho kuchyňském stole, stránky označené poznámkami a možnými termíny návštěvy. Komunita nabízela klid, společnost a aktivity, které Jiřího v této době lákaly.

„Ano, přemýšlel jsem,“ přiznal Jiří. „Myslím, že příští týden bych tam mohl zajet na návštěvu. Možná tam i zůstanu pár dní, abych zjistil, jaké to tam je.“

„To zní jako dobrý plán,“ souhlasil Václav. „Zasloužíš si užívat si svá léta, ne trávit je čekáním, až Zuzana pochopí, co ztrácí.“

Jak odpoledne ubíhalo, oba muži vstali, jejich kosti lehce zaskřípaly při námaze. Pomalu se vydali k východu z parku, každý ztracen ve svých myšlenkách.

Jiří cítil zármutek nad napjatým vztahem se svou dcerou, ale také jiskřičku naděje na novou kapitolu. Možná by v komunitě U jezera mohl najít společenství, které by ho oceňovalo pro to, kým je, ne pro to, co vlastní.

Když došel ke svému autu, Jiří se naposledy podíval na park, stromy se jemně houpaly ve větru, tichým svědkem jeho rozhodnutí. S hlubokým nádechem otevřel dveře řidiče, v srdci se usadil pocit rozhodnosti.

Zítra zavolá do komunity U jezera. A možná, jen možná, najde ten klid, který tak zoufale hledá.