„Rozhodl jsem se poslat svou línou manželku do práce“: Výzva vychovávat našeho syna sám

Jaroslav byl vždy pracovitý muž. Pyšnil se svou schopností zvládat více povinností najednou, jak v práci, tak doma. Ale v poslední době se věci začaly zdát neúnosné. Jeho manželka, Lenka, byla na mateřské dovolené poslední rok a Jaroslav měl pocit, že nese tíhu celého světa na svých bedrech.

Lenka byla vždy trochu volnomyšlenkářka, ale Jaroslav si nikdy nepředstavoval, že by si vzala mateřskou dovolenou jako příležitost úplně se vyhnout jejich společným povinnostem. Zatímco ona trávila dny lenošením doma, Jaroslav pracoval dlouhé hodiny v práci a pak se vracel domů, aby se postaral o jejich malého syna, Tomáše.

Jednoho večera, po obzvlášť náročném dni v práci, přišel Jaroslav domů a našel dům v nepořádku. Hračky byly rozházené všude, nádobí se hromadilo ve dřezu a Lenka nikde. Nakonec ji našel na zahradě, jak popíjí sklenku vína a telefonuje s kamarádkou.

„Lenko, musíme si promluvit,“ řekl Jaroslav a snažil se udržet svou frustraci na uzdě.

„Co je?“ odpověděla lhostejně, sotva zvedla oči od svého rozhovoru.

„Jsem vyčerpaný. Nemůžu to dělat všechno sám. Musíš se vrátit do práce,“ řekl pevně.

Lenka na něj překvapeně pohlédla. „Ale já jsem pořád na mateřské,“ protestovala.

„Tvoje dovolená už skoro končí a potřebujeme další příjem. Navíc potřebuji pomoc tady doma,“ trval na svém Jaroslav.

Neochotně Lenka souhlasila, že se vrátí do práce. Našla si částečný úvazek v místním butiku a Jaroslav doufal, že se věci začnou zlepšovat. Ale místo toho, aby doma přidala ruku k dílu, Lenka se zdála být ještě vzdálenější. Přicházela domů z práce a okamžitě se stáhla do ložnice, nechávajíc Jaroslava, aby se postaral o všechno ostatní.

Jak týdny plynuly, Jaroslav cítil stále větší a větší zášť. Dělal vše, co mohl, aby zajistil rodinu a postaral se o Tomáše, ale Lenka byla úplně mimo. Snažil se s ní o tom mluvit, ale vždy měla nějakou výmluvu – byla unavená z práce, potřebovala čas pro sebe nebo prostě nevěděla, jak pomoci.

Jedné noci, po uložení Tomáše do postele, si Jaroslav sedl ke kuchyňskému stolu a položil hlavu do dlaní. Cítil se na pokraji zhroucení. Miloval svého syna nade vše, ale nemohl to dál dělat sám.

Druhý den ráno se Jaroslav probudil s pocitem odhodlání. Rozhodl se, že pokud Lenka nebude ochotná přidat ruku k dílu, bude muset udělat nějaké změny sám. Začal hledat možnosti denní péče pro Tomáše a začal zkoumat způsoby, jak vyvážit svůj pracovní rozvrh s rodičovskými povinnostmi.

Ale bez ohledu na to, jak moc se snažil, věci se nezdály být jednodušší. Lenka byla stále vzdálená a neochotná pomoci a Jaroslav měl pocit, že je neustále na pokraji vyčerpání. Začal zmeškávat termíny v práci a přistihl se, jak na Tomáše křičí kvůli maličkostem.

Jednoho večera, po dalším dlouhém dni plném práce a rodičovských povinností, přišel Jaroslav domů a našel Lenku balící kufr.

„Co to děláš?“ zeptal se s těžkým srdcem.

„Už to nemůžu dál dělat,“ řekla tiše. „Potřebuji nějaký čas pryč.“

Jaroslav měl pocit, že mu někdo vytrhl půdu pod nohama. Sledoval v nevěřícnosti, jak Lenka odchází z domu a nechává ho samotného s jejich synem.

V následujících týdnech se Jaroslav snažil udržet vše pohromadě. Najal chůvu, aby pomohla s Tomášem během dne, ale bylo to neustálé boje o to vyjít s penězi. Měl pocit, že selhává jako otec i jako živitel.

Jak měsíce plynuly, Jaroslav si uvědomil, že takhle nemůže pokračovat. Obrátil se na přátele a rodinu pro podporu a začal navštěvovat podpůrnou skupinu pro osamělé rodiče. Nebylo to snadné, ale pomalu začal nacházet znovu pevnou půdu pod nohama.

Ale bez ohledu na to, jak moc se snažil, vždycky v něm byla část, která cítila selhání – selhání jako manžel, selhání jako otec a selhání jako živitel. A když se každý večer díval do Tomášových očí před spaním, nemohl si pomoct a přemýšlel, jestli se věci někdy opravdu zlepší.