„Sbohem Mé Druhé Matce: Poslední Děkuji“

Když jsem se poprvé přestěhoval do Prahy, byl jsem ztracená duše. Moje matka zemřela před několika lety a já se stále potýkal s prázdnotou, kterou její absence zanechala v mém životě. Město, se svými vysokými budovami a neúprosným tempem, mi připadalo jako cizí svět. Byl jsem ohromený, osamělý a nejistý svým místem v této rozlehlé městské džungli.

Pak jsem potkal paní Novákovou. Byla to sousedka v mém bytovém domě, laskavá žena v pozdních šedesátých letech s vřelým úsměvem a pečující duší. Připomínala mi tolik mou vlastní matku, že jsem k ní nemohl necítit přitažlivost. Paní Nováková žila v Praze celý svůj život a znala ji jako své boty. Vzala mě pod svá křídla, nabízela vedení, podporu a pocit stability, který jsem zoufale potřeboval.

Paní Nováková se stala mou druhou matkou. Naučila mě, jak se orientovat v systému metra, kde najít nejlepší chlebíčky a jak se vyhnout turistickým pastem. Co bylo důležitější, naslouchala mi. Naslouchala mým příběhům o smutku a ztrátě, mým obavám a nejistotám a nabízela slova moudrosti, která mohla poskytnout jen někdo, kdo prožil plný život.

Jednoho obzvlášť chladného zimního večera jsem se ocitl v bytě paní Novákové, popíjel horkou čokoládu a mluvil o své matce. Řekl jsem jí, jak moc mi chybí, jak se cítím jako bez jejího vedení ztracený. Paní Nováková se na mě podívala těma laskavýma očima a řekla: „Tvoje matka tu možná není fyzicky, ale je vždy s tebou v duchu. A dokud na ni vzpomínáš, nikdy není skutečně pryč.“

Tato slova ve mně zůstala. Dala mi pocit útěchy a pomohla mi najít sílu pokračovat dál. Během let byla paní Nováková stále pilířem podpory v mém životě. Byla tu pro mé vzestupy i pády, mé úspěchy i neúspěchy. Oslavovala mé úspěchy a utěšovala mě během mých nezdarů.

Ale život má způsob, jak házet křivky, když to nejméně čekáte. Jednoho dne paní Nováková onemocněla. Začalo to přetrvávajícím kašlem, který nechtěl zmizet. Odsunula to jako drobnou nepříjemnost, ale brzy bylo jasné, že něco je vážně špatně. Po mnoha návštěvách lékaře a testech jí byla diagnostikována pokročilá rakovina plic.

Ta zpráva mě zasáhla jako rána kladivem. Žena, která byla mým oporou, nyní čelila boji o svůj život. Snažil jsem se být tu pro ni stejně jako ona pro mě, ale nikdy to nepřišlo dostatečné. Sledovat její zdraví upadat bylo srdcervoucí. Ta kdysi živá a energická žena, kterou jsem znal, byla nyní křehká a slabá.

V jejích posledních dnech jsem s ní trávil co nejvíce času. Vzpomínali jsme na dobré časy, smáli se našim společným vzpomínkám a plakali nad nevyhnutelným sbohem, které nad námi viselo. Jednoho večera, když jsem seděl u její postele, držel jsem ji za ruku a děkoval jí za všechno, co pro mě udělala. „Zachránila jsi mě,“ řekl jsem jí skrze slzy. „Nevím, kde bych bez tebe byl.“

Paní Nováková se slabě usmála a stiskla mi ruku. „Našel bys svou cestu,“ zašeptala. „Jsi silnější, než si myslíš.“

Tu noc pokojně zemřela a zanechala další obrovskou díru v mém srdci. Ztratit paní Novákovou bylo jako ztratit svou matku znovu. Smutek byl ohromující, ale stejně tak i vděčnost za to, že jsem poznal tak úžasnou ženu.

Život v Praze je teď bez přítomnosti paní Novákové jiný. Město, které kdysi působilo tak zastrašujícím dojmem, je teď prázdnější bez jejího vedení. Ale každý den si nesu její lekce stejně jako vzpomínku na svou matku.

Rozloučit se s paní Novákovou bylo jednou z nejtěžších věcí, které jsem kdy musel udělat, ale jsem vděčný za čas, který jsme spolu měli. Možná je pryč, ale její vliv na můj život nikdy nezmizí.