Šest let v pasti: Jak mě tchyně zneužila a já ztratila samu sebe

„To snad nemyslíš vážně, Jitko! Já už fakt nemůžu!“ křičela jsem na svého manžela Pavla, zatímco jsem utírala rozlitý čaj z kuchyňské linky. V obýváku se ozývalo tiché sténání babičky Marie, která už několik měsíců téměř nevstala z postele. Venku bylo sychravo, listopadová tma padala na panelákové sídliště v Brně a já měla pocit, že mě dusí nejen ten vzduch, ale i vlastní život.

Pavel seděl u stolu a mlčky koukal do hrnku s kávou. „Co mám dělat? Máma je pořád v Německu, někdo se o babičku postarat musí,“ zamumlal. V tu chvíli jsem měla chuť s tím vším praštit. Už šest let žiju život, který jsem si nikdy nevybrala. Šest let jsem tady pro všechny – pro Pavla, pro naši dceru Aničku, pro babičku Marii. A pro tchyni Janu, která si před šesti lety sbalila kufry a odjela pracovat jako pečovatelka do Mnichova. Prý na rok, aby si vydělala na opravu bytu. Jenže rok se změnil ve dva, pak ve čtyři a teď už je to šest let.

Pamatuju si ten den, kdy mi Jana poprvé zavolala: „Jitko, prosím tě, vydrž to tam ještě chvíli. Já už mám domluvenou další rodinu, ale pak se vrátím. Babička tě má ráda, jsi šikovná holka.“ Tehdy jsem jí věřila. Byla jsem mladá, naivní a chtěla jsem být dobrá snacha. Jenže dneska už vím, že mě jen využila.

„Mami, proč je babička pořád smutná?“ ptala se mě jednou Anička, když jsme spolu skládaly puzzle na koberci. „Protože je stará a nemocná,“ odpověděla jsem a cítila přitom vinu. Nejen za to, že nedokážu být lepší pečovatelka, ale i za to, že už svou dceru skoro nevidím vyrůstat. Každý den vstávám v šest ráno, vařím kaši pro babičku, chystám snídani pro Pavla a Aničku, pak běžím do práce do školky jako učitelka. Odpoledne nakoupím, vyzvednu Aničku a doma mě čeká další směna – krmení babičky, převlékání plen, mytí podlahy.

Pavel mi nikdy moc nepomáhal. „Já mám práci,“ říkával vždycky. Pracuje jako elektrikář a často jezdí na montáže po celé jižní Moravě. Když přijde domů, je unavený a chce mít klid. Jenže já taky! Jenže já nemůžu. Protože když já neudělám večeři nebo neumyju babičku, nikdo jiný to neudělá.

Jednou jsem to už nevydržela a zavolala Janě do Německa: „Jano, kdy se vrátíte? Já už fakt nemůžu.“ Na druhém konci bylo ticho. Pak jen povzdech: „Jitko, já bych ráda… Ale teď mám dobrou práci a posílám vám peníze.“ Ano, posílala nám každý měsíc pět tisíc korun. Ale co je pět tisíc proti ztraceným rokům života?

Začala jsem být podrážděná. Na Pavla jsem křičela kvůli maličkostem. Anička se mě bála zeptat na cokoli. Jednou večer jsem seděla na balkoně a brečela do polštáře. Přemýšlela jsem o rozvodu. O tom, jaké by to bylo odejít a začít znovu někde jinde. Ale kam bych šla? Mám malou dceru a žádné úspory.

Jednoho dne přišla sousedka paní Nováková a přinesla mi koláč. „Jitko, ty jsi úplně vyřízená,“ řekla soucitně. „Proč si nevezmete pečovatelku?“ Zasmála jsem se hořce: „A kdo ji zaplatí? Tchyně nám posílá pár korun a Pavel říká, že na to nemáme.“

Začala jsem být nemocná – bolela mě záda, hlava i duše. Doktorka mi napsala antidepresiva. „Musíte si odpočinout,“ řekla mi. Ale jak? Kdo se postará o babičku?

Jednoho večera jsme s Pavlem seděli u stolu a já mu řekla: „Já už takhle dál nemůžu. Buď se něco změní, nebo odejdu.“ Pavel mlčel dlouho. Pak řekl: „A co chceš dělat? Máma se nevrátí.“

„Tak ji sem přiveď zpátky! Nebo najdi pečovatelku! Já už nechci být služka!“ křičela jsem.

Druhý den ráno mi Jana volala: „Jitko, slyšela jsem od Pavla… Prosím tě, vydrž to ještě měsíc. Přijedu na Vánoce.“

Vánoce přišly – a Jana nepřijela. Poslala balík s dárky pro Aničku a omluvný dopis: „Musím tu zůstat ještě půl roku.“

Tehdy jsem pochopila, že se nic nezmění.

Dnes je to šest let od chvíle, kdy Jana odjela do Německa a já převzala její povinnosti. Babička Marie před měsícem zemřela. Bylo mi jí líto – ale zároveň jsem cítila úlevu. A taky vztek na sebe samu.

Pavel mi řekl: „Teď už bude klid.“ Ale já klid necítím.

Dívám se na Aničku a přemýšlím: Kolik let svého života ještě obětuju druhým? Kdy přijde čas myslet taky na sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné obětovat všechno pro rodinu – nebo má člověk právo říct dost?