Táta se vrátil po dvaceti letech a čeká, že ho přijmu: „Přece mě nevyhodíš, jsem tvůj otec!“

„To si děláš srandu, že jsi to opravdu ty?“ slyším svůj vlastní hlas, jak se mi třese, když stojím ve dveřích svého bytu na Žižkově. Přede mnou stojí muž s prošedivělými vlasy, v ošoupané bundě, s očima, které kdysi bývaly modré jako letní nebe. Teď jsou kalné a unavené. „Ahoj, Markétko,“ řekne tiše. To oslovení mě bodne do srdce. Nikdo mi tak neříká už dvacet let. Nikdo kromě něj – mého otce, který mě opustil, když mi bylo pět.

„Co tady chceš?“ vyhrknu dřív, než si to stihnu rozmyslet. V hlavě mi běží vzpomínky: máma plačící v kuchyni, jak se snaží zaplatit složenky; já s rozbitým kolenem a bez táty, který by mě pochoval; všechny ty školní besídky, kde jsem byla jediná bez rodiče v publiku. „Potřebuju pomoc,“ řekne táta a sklopí oči. „Nemám kam jít. Přišel jsem tě poprosit… jestli bych u tebe nemohl chvíli zůstat.“

Zavřu oči a snažím se ovládnout. V hlavě mi hučí krev. „Po dvaceti letech? To si děláš srandu?“ syknu. „Kde jsi byl celou tu dobu? Víš vůbec, co jsme s mámou prožívaly?“

Táta se ošije. „Já vím, že jsem to zpackal. Ale byl jsem mladý a hloupý… Myslel jsem si, že to zvládnete beze mě. Pak už jsem se styděl vrátit.“

„A teď už se nestydíš?“ vyletí ze mě. „Teď, když nemáš kam jít, najednou si vzpomeneš na dceru?“

Chvíli je ticho. Slyším jen tlumený hluk tramvaje z ulice. Táta se zhluboka nadechne: „Markétko, já vím, že nemám právo tě o nic žádat. Ale jsi moje jediná rodina.“

Zaváhám. Vždycky jsem si představovala tenhle okamžik – že přijde a já mu všechno řeknu. Že mu vpálím do očí všechnu bolest a vztek. Ale teď, když tu stojí, cítím jen prázdno a únavu.

„Mám tu malý byt,“ řeknu nakonec chladně. „Jestli chceš přespat jednu noc na gauči… Ale nic víc nečekej.“

Táta kývne a vejde dovnitř. Prohlíží si můj byt – knihy na poličkách, fotky s kamarádkami, hrnek s nápisem „Nejlepší dcera“ od mámy. Sedne si na kraj gauče a mlčí.

Večer volám mámě. „Mami, hádej, kdo se objevil,“ začnu ironicky. Máma ztichne. „On? Co chce?“

„Prý nemá kde bydlet,“ odpovím a cítím v hlase hořkost. „A co jsi udělala?“ ptá se máma opatrně.

„Nechala jsem ho přespat. Ale mám z toho hrozný pocit.“

Máma mlčí dlouho. Pak řekne: „Markétko, nenech ho ti znovu ublížit.“

Noc je dlouhá. Slyším tátu v obýváku převalovat se na gauči. Sama nemůžu usnout – v hlavě mi běží otázky: Proč teď? Co ode mě vlastně chce? A proč mám pocit viny já?

Ráno sedíme u stolu naproti sobě. Táta si míchá kávu a dívá se na mě pohledem prosebného psa.

„Markétko… vím, že jsem ti chyběl,“ začne opatrně.

„Nechyběl jsi mi,“ přeruším ho ostře. „Naučila jsem se žít bez tebe.“

Sklopí oči. „Já… přišel jsem taky proto, abych ti to všechno vysvětlil.“

„To už je pozdě,“ řeknu tiše.

Odpoledne přijde můj přítel Honza domů dřív z práce. Zastaví se ve dveřích a překvapeně kouká na tátu.

„To je…?“ ptá se potichu.

„Jo,“ kývnu. „Můj otec.“

Honza si mě vezme stranou do kuchyně.

„Jsi v pohodě?“ šeptá.

Zavrtím hlavou: „Vůbec ne.“

Večer sedíme všichni tři u stolu. Táta vypráví o tom, jak žil po rozvodu – chvíli v Plzni, pak v Mostě, práce na stavbě, pak bez práce… „A teď už nemám nikoho,“ dodá smutně.

Cítím v sobě rozpor – část mě ho lituje, druhá část ho nenávidí za to všechno.

Další dny jsou napjaté. Táta je tichý, uklízí po sobě, snaží se být nenápadný. Ale já cítím jeho přítomnost v každém koutě bytu.

Jednou večer přijde za mnou do pokoje.

„Markétko… mohl bych tu zůstat déle? Než si najdu práci?“

Zamrazí mě.

„Tati… já nevím,“ řeknu upřímně. „Je to pro mě těžké.“

„Já vím,“ povzdechne si. „Ale přece mě nevyhodíš… Jsem tvůj otec.“

Ta věta mě rozzuří.

„Otec? Kde jsi byl, když jsem tě potřebovala? Když jsme s mámou neměly co jíst? Když jsem měla první zlomené srdce? Teď chceš být najednou rodina?“

Táta mlčí a jen sklopí hlavu.

Další den volám mámě znovu.

„Mami, mám pocit viny… ale zároveň vztek. Co mám dělat?“

Máma povzdechne: „Tohle rozhodnutí za tebe nikdo neudělá. Ale nezapomeň na sebe.“

Večer sedím sama na balkoně a koukám na světla Prahy. Přemýšlím: Můžu mu někdy odpustit? Nebo je lepší chránit sebe a svůj nový život?

Možná bych měla být velkorysá… ale proč mám pocit, že bych tím zradila samu sebe?

Co byste udělali vy? Odpustili byste člověku, který vás opustil – nebo byste chránili své vlastní štěstí?