„Už Mám Dost Kritiky Mé Tchyně na Moje Vaření a Neustálého Otravování“

Nikdy jsem si nepředstavovala, že sňatek s láskou mého života přinese tak náročný vedlejší efekt: moji tchyni, Janu. Od chvíle, kdy jsme si řekli „ano,“ je Jana neustálou přítomností v našem životě, a ne vždy v dobrém smyslu. Její nejčastější stížnost? Moje vaření.

Jana je tradicionalistka. Věří, že dobrá manželka by měla každý den vařit čerstvá jídla, stejně jako to dělala ona pro svou rodinu. Ale v dnešním rychlém světě mi přijde praktičtější připravovat jídla dopředu. Pracuji na plný úvazek a můj manžel, Petr, také. Vaření ve velkém v neděli nám umožňuje mít výživná jídla po celý týden bez každodenního stresu.

Nicméně Jana to vidí jako smrtelný hřích. „Proč musí můj syn jíst každý den to samé? Nemůžeš uvařit něco čerstvého?“ neustále si stěžuje. Její slova mě zraňují, zvláště když do přípravy jídel vkládám hodně úsilí. Dbám na to, aby jídlo bylo pestré a vyvážené, ale pro ni to nikdy není dost dobré.

Napětí začalo narůstat, když Jana začala častěji navštěvovat náš domov. Přicházela neohlášeně, často kolem večeře. Zpočátku jsem si myslela, že je jen starostlivou matkou, ale brzy bylo jasné, že přišla zkontrolovat moje vaření. Zvedala pokličky z hrnců, čichala vzduch a vydávala nespokojené zvuky.

Jednoho večera, po obzvlášť dlouhém dni v práci, jsem přišla domů a našla Janu v mé kuchyni. Dovnitř se dostala pomocí náhradního klíče, který jsme jí dali pro nouzové případy. Stála u sporáku a míchala něco, co vonělo lahodně, ale neznámě.

„Co děláš?“ zeptala jsem se a snažila se udržet klidný hlas.

„Vařím pořádné jídlo pro svého syna,“ odpověděla, aniž by zvedla oči. „Zaslouží si něco lepšího než ohřívané zbytky.“

Pocítila jsem vlnu hněvu a frustrace. „Jano, vážím si tvé starosti, ale tohle je moje kuchyně a můj domov. Vařím pro Petra a mě a on si nikdy nestěžoval.“

Konečně se na mě otočila s výrazem plným lítosti a opovržení. „Nestěžuje si, protože nechce ranit tvé city. Ale věř mi, chybí mu čerstvá jídla.“

Ten večer jsme s Petrem měli dlouhý rozhovor. Přiznal, že i když oceňuje mé úsilí, chybí mu pestrost denně vařených jídel. Byla to rána pro mé sebevědomí, ale chápala jsem jeho pohled. Dohodli jsme se na kompromisu: budu vařit čerstvá jídla několikrát týdně a stále budeme spoléhat na přípravu jídel pro rušnější dny.

Ale Jana nebyla s tímto uspořádáním spokojená. Pokračovala v kritice mého vaření při každé příležitosti. Dělala jedovaté poznámky o tom, jak „skutečné ženy“ zvládají vařit čerstvá jídla každý den i přes práci a jiné povinnosti.

Poslední kapkou bylo Díkůvzdání. Pozvali jsme obě naše rodiny na večeři a já strávila dny přípravou hostiny. Když jsme se posadili k jídlu, Jana si vzala jedno sousto krůty a zkroutila nos.

„Suché,“ prohlásila dostatečně hlasitě, aby to všichni slyšeli. „Měla jsi mě nechat postarat se o krůtu.“

Cítila jsem slzy v očích. Měla to být radostná událost, ale opět ji Jana dokázala zkazit svou kritikou.

Po odchodu všech jsem se před Petrem zhroutila. „Už to nemůžu dál snášet,“ vzlykala jsem. „Nemůžu se stále snažit ji potěšit, když nic, co udělám, není nikdy dost dobré.“

Petr mě pevně objal a slíbil, že si s matkou promluví. Ale hluboko uvnitř jsem věděla, že se nic nezmění. Jana vždy najde něco ke kritice, protože nemůže přijmout, že její syn si vybral někoho, kdo dělá věci jinak.

Na konci jsem si uvědomila, že některé bitvy nestojí za bojování. Budu pokračovat ve vaření způsobem, který nám vyhovuje, a pokud to Jana nemůže přijmout, je to její problém, ne můj.