„Už nemůžu žít sama. Pomůžu ti s dětmi,“ prohlásila máma

Eliška si vždy vážila své nezávislosti. Od chvíle, kdy opustila své malé rodné město a vydala se do rušných ulic Prahy, věděla, že si chce vybudovat vlastní život. Ten život se však chystal na nečekaný obrat.

Bylo chladné podzimní ráno, když Eliška dostala telefonát od své matky, Aranky. V 68 letech Aranka žila sama v rodinném domě v Brně, od té doby, co před třemi lety zemřel Eliščin otec. Telefonát začal, jako mnoho jejich rozhovorů, aktualizacemi o přátelích a nejnovějších klepech z okolí. Ale pak se Arankin tón změnil.

„Víš, hodně jsem přemýšlela o tom, kolik prostoru tady mám a jak málo ho využívám. Rozhodla jsem se, že je čas na změnu,“ řekla Aranka nezvykle rozhodně.

Eliška, popíjející ranní kávu, se připravila. „Oh? Jakou změnu?“

„Chci pronajmout dům. Už nemůžu žít sama. Je toho na mě moc. A napadlo mě, že bych se mohla přestěhovat k tobě. Mohla bych ti pomáhat s Adamem a Nikolou. Bylo by fajn být zase mezi rodinou.“

Eliška málem upustila šálek. „Počkej, co? Mami, jsi to pořádně promyslela?“

„Všechno je už domluvené. Nájemníky jsem našla. Přestěhují se příští měsíc.“

Konečnost v matčině hlasu Elišku zaskočila. Svoji matku milovala, ale od té doby, co se Eliška odstěhovala, si udržovaly pohodlnou vzdálenost. Myšlenka žít spolu, vzdát se svého soukromí a pečlivě strukturovaného života, byla ohromující.

V následujících týdnech se Eliška snažila matku přemluvit, aby to zvážila, ale Aranka byla neoblomná. Když přišel den stěhování, Eliščin byt, kdysi útočiště pro ni a její dvě děti, se proměnil. Obývací pokoj zaplnily krabice a Arankina přítomnost se zdála zaplňovat každý kout dříve prostorného bytu.

Přizpůsobení bylo těžké. Aranka, zvyklá na své rutiny a klid vlastního domova, se potýkala s hlukem a chaosem života svých vnoučat. Adam, energický sedmiletý kluk, a Nikola, zvídavá pětiletá holčička, považovali babiččiny pravidla a staromódní způsoby za podivné a omezující.

Eliška se ocitla mezi frustrací svých dětí a nespokojeností své matky. Atmosféra v bytě se stala napjatou, kdysi radostný šum se proměnil v kakofonii stížností a nedorozumění.

Měsíce plynuly a napětí neustupovalo. Rozhovory byly stručné, večeře tiché. Vztah Elišky s matkou, kdysi poznamenaný týdenními veselými hovory, nyní připomínal minové pole.

Jedno chladné večer, když Eliška ukládala děti do postele, uslyšela tiché zaklepání na dveře své ložnice. Byla to Aranka, s vlhkými očima, kufřík u nohou.

„Myslím, že bude nejlepší, když si najdu vlastní místo,“ šeptala Aranka. „Myslela jsem, že to půjde, ale mýlila jsem se. Omlouvám se, Eliško.“

Eliška jen přikývla, zaskočená. Sledovala, jak její matka odchází, tíha jejího rozhodnutí se usazovala kolem ní jako studená mlha. Dveře se za Arankou tiše zavřely, zanechávající ticho, které bylo zároveň úlevou a zármutkem.

V tichu, které následovalo, si Eliška uvědomila, že některé vzdálenosti, jakmile jsou překlenuty, se tak snadno neobnoví.