Všechno na mně: Přiznání jedné české dcery o rodinných břemenech

„Proč zase já?“ šeptám si v duchu, když zvedám telefon a slyším maminku, jak se dusí kašlem. Je sobota ráno, venku prší a já už vím, že dnešek nebude patřit mně. „Alenko, můžeš mi přinést léky? A možná i něco k jídlu…“ zní její slabý hlas. V tu chvíli cítím, jak se mi hrudník stahuje úzkostí i vztekem. Kde je zase Petr? Proč nikdy nezvedne telefon, když ho potřebujeme?

Vždycky jsem byla ta tichá, poslušná dcera. Ta, která nikdy nedělala problémy, která se učila na jedničky a nikdy neodmlouvala. Petr byl opak – hlučný, vtipný, oblíbený. Když jsme byli malí, maminka mu odpouštěla všechno: rozbité okno, poznámky ze školy i to, že přišel domů pozdě. „On je prostě kluk,“ říkávala s úsměvem. Já jsem jen tiše přihlížela a učila se být neviditelná.

Teď je mi třicet šest a Petr čtyřicet. Maminka má cukrovku a poslední měsíce už skoro nevychází z bytu na sídlišti v Brně-Žabovřeskách. Otec zemřel před pěti lety a od té doby se všechno změnilo. Najednou bylo potřeba zařídit tolik věcí – nákupy, lékaři, úřady. Petr slíbil, že pomůže. Ale vždycky má nějakou výmluvu: „Mám moc práce.“ „Děti jsou nemocné.“ „Zase mi volali z práce.“

Jednou jsem to už nevydržela a zavolala mu: „Petře, maminka potřebuje odvést na kontrolu k doktorovi. Já mám zrovna službu v nemocnici, nemůžu si vzít volno.“

„Ale Alčo, víš přece, že mám teď uzávěrku. Nemůžeš to nějak zařídit sama? Vždyť jsi vždycky všechno zvládla líp než já.“

Ta věta mě bodla do srdce. Vždycky všechno zvládla… Ano, zvládla. Ale za jakou cenu? Nikdy jsem neměla čas na sebe, na své sny. Všechno šlo stranou – vztahy, koníčky, cestování. Všechno kvůli tomu, že jsem byla ta spolehlivá.

Maminka si toho možná ani nevšimla. Když jsem jí jednou řekla, že bych ráda jela na víkend pryč s kamarádkami, jen se smutně usmála: „To je hezké, ale kdo mi pak pomůže?“ A já zase ustoupila.

Někdy mám pocit, že se dusím pod tíhou očekávání. V práci jsem zdravotní sestra – celý den pečuji o cizí lidi a pak běžím domů pečovat o vlastní matku. Připadám si jako stroj na pomoc druhým. A Petr? Ten si žije svůj život s rodinou v Praze a přijede maximálně na Vánoce.

Jednou večer jsem seděla u maminky v kuchyni a dívala se na její ruce – unavené, vrásčité, ale stále něžné. „Mami,“ začala jsem opatrně, „proč vždycky všechno padá na mě? Proč Petr nemusí nic?“

Maminka se zamyslela a pak tiše řekla: „Ty jsi silnější, Alenko. Vždycky jsi byla.“

Zamrazilo mě. Znamená to snad, že silní lidé mají nést všechno? Že když něco zvládnu jednou, musím to zvládnout navždy?

Začala jsem být unavená. Nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Každý den stejný kolotoč: práce – maminka – domov – spánek – práce… Kamarádky už mě přestaly zvát ven, protože jsem vždycky odmítala. Můj poslední vztah skončil právě kvůli tomu: „Nemáš na mě čas,“ řekl mi Tomáš smutně.

Jednou jsem se rozhodla to změnit. Zavolala jsem Petrovi a řekla mu narovinu: „Petře, potřebuju pomoc. Maminka tě potřebuje. Nemůžu to dělat sama.“

Chvíli bylo ticho. Pak Petr povzdechl: „Já vím… Ale já prostě nevím jak. Ty jsi vždycky byla ta zodpovědná… Já bych to pokazil.“

V tu chvíli mi došlo něco důležitého: Možná nejen maminka viděla rozdíl mezi námi. Možná i Petr se celý život schovával za svou neschopnost a já mu to umožnila tím, že jsem všechno dělala za něj.

Začala jsem dělat malé změny. Nechala jsem maminku čekat na nákup o den déle. Odmítla jsem jet k ní každý víkend a místo toho šla s kamarádkou do kina. Bylo to těžké – cítila jsem výčitky svědomí i strach z toho, že selhávám jako dcera.

Jednou večer mi maminka zavolala: „Alenko, dneska přijel Petr! Přivezl mi koláče a povídali jsme si celé odpoledne.“ V jejím hlase byla radost i překvapení.

Možná to není dokonalé řešení. Možná nikdy nebudeme rodina podle mých představ. Ale poprvé za dlouhou dobu mám pocit, že žiju i svůj život.

Někdy večer přemýšlím: Je správné myslet i na sebe? Nebo jsme my ženy opravdu předurčené nést všechno na svých bedrech? Co si o tom myslíte vy?