Všichni si mysleli, že jsem chůva, ne matka: Příběh identity a předsudků

„To je vaše dítě?“ zeptala se mě paní v čekárně u dětského lékaře s takovým tónem, jako by čekala, že odpovím záporně. Její pohled sklouzl z mé tmavší pleti na světlé vlasy mého syna Matěje. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi v hrudi rozlévá známý studený pocit. „Ano, je to můj syn,“ odpověděla jsem klidně, i když se mi třásl hlas. Matěj se na mě podíval a stiskl mi ruku. Paní se zatvářila rozpačitě, ale neomluvila se. Jen si mě dál měřila pohledem, jako bych byla vetřelec.

Tohle není poprvé. Vlastně už od chvíle, kdy jsem se přistěhovala do Prahy z malé vesnice na Moravě, kde jsem byla „ta jiná“, jsem si zvykla na pohledy a šuškání. Můj otec byl Rom, maminka Češka. Vždycky jsem byla někde mezi – pro Romy moc světlá, pro Čechy moc tmavá. Ale nikdy mě nenapadlo, že jednou budu muset své mateřství obhajovat před cizími lidmi.

Když jsem potkala Petra, svého muže, myslela jsem si, že všechno bude jiné. On byl první, kdo mě viděl takovou, jaká jsem – ne skrze barvu kůže nebo přízvuk, ale skrze smích a slzy. Jeho rodina mě přijala s rezervou. Pamatuji si první návštěvu u jeho rodičů v Plzni. Jeho maminka mi nabídla kávu a pak se mě zeptala: „A odkud vlastně jste?“ Tenkrát jsem to brala jako běžnou zvědavost. Ale když jsem slyšela její šepot v kuchyni: „Snad nebude mít děti po ní…“ – pochopila jsem, že předsudky jsou hlubší, než jsem čekala.

Po svatbě jsme se přestěhovali do paneláku na Jižním Městě. Bylo to anonymní místo, kde si každý hleděl svého. Myslela jsem si, že tady budu mít klid. Ale když se narodil Matěj – světlovlasý po Petrovi – začaly otázky. V parku mě maminky oslovovaly anglicky nebo rusky. Jedna paní mi dokonce podala vizitku s nabídkou práce chůvy. „Vy jste tu nová? Hlídáte děti?“ ptala se mile, ale já cítila bodnutí u srdce.

Jednoho dne jsme šli s Matějem na hřiště. Hrál si s ostatními dětmi a já seděla na lavičce. Dvě maminky si povídaly vedle mě: „Ta holka je asi Ukrajinka nebo co…“ „No jo, dneska už tu jsou všude.“ Slyšela jsem každé slovo. Matěj ke mně přiběhl: „Mami, pojď si hrát!“ Jedna z žen se zarazila: „To je tvoje maminka?“ zeptala se ho překvapeně. Matěj přikývl a objal mě kolem pasu.

Doma jsem brečela do polštáře. Petr mě objal a šeptal: „Nevšímej si jich.“ Ale jak mám nevšímat? Jak mám vysvětlit svému synovi, proč si lidé myslí, že nejsem jeho máma? Když šel Matěj poprvé do školy, bála jsem se rodičovských schůzek víc než on první třídy. Ve třídě seděli rodiče v drahých kabátech a já v obyčejné bundě z výprodeje. Učitelka mě představila: „To je maminka Matěje.“ Některé pohledy byly překvapené, jiné lhostejné.

Jednou večer přišel Matěj domů smutný. „Mami, proč mi Honza říkal, že nemůžeš být moje máma? Že vypadáš jinak?“ Srdce mi puklo. Sedla jsem si k němu na postel a vzala ho za ruku: „Každý člověk je jiný, Matýsku. Ale láska je stejná.“ On mě objal a řekl: „Já vím, že jsi moje máma.“

Ale bolest zůstává. Každý den musím dokazovat, že sem patřím – do této země, do této rodiny, do tohoto života. Někdy mám pocit, že bojuji s neviditelným nepřítelem. Předsudky nejsou jen slova – jsou to pohledy, ticho, šeptání za zády.

Jednou jsme jeli s Matějem tramvají. Starší pán si sedl naproti nám a chvíli nás pozoroval. Pak se naklonil k Matějovi: „To je tvoje chůva?“ Matěj se zamračil: „Ne! To je moje maminka!“ Pán pokrčil rameny a díval se z okna. Cítila jsem hrdost i smutek zároveň.

Petr mě podporuje, ale někdy cítím jeho bezmoc. Když jsme byli na rodinné oslavě u jeho rodičů a jeho teta prohlásila: „Dneska už člověk neví, kdo je kdo,“ Petr jen sevřel rty a mlčel. Po cestě domů řekl: „Mrzí mě to.“ Já jen kývla.

Někdy přemýšlím, jestli bych měla být víc hrdá na svůj původ – nosit romské šaty na slavnosti nebo učit Matěje romsky. Ale bojím se dalšího odmítnutí. Chci jen žít normální život – být matkou, ženou, člověkem.

Jednoho dne mi Matěj přinesl ze školy obrázek: nakreslil naši rodinu – mě s tmavými vlasy a Petrem světlého jako on sám. Nad obrázkem napsal: „Moje rodina je nejlepší.“ Rozplakala jsem se štěstím i smutkem zároveň.

Někdy v noci ležím vzhůru a ptám se sama sebe: Proč musím pořád dokazovat svou hodnotu? Proč nestačí být prostě člověk? Možná jednou přijde den, kdy už nebudu muset vysvětlovat, kdo jsem.

A co vy? Myslíte si někdy o lidech něco jen podle toho, jak vypadají? Jak byste reagovali na mém místě?