„Vydělávám 20 000 Kč, dávám 13 000 Kč své nejmladší dceři a posílám 2 200 Kč své nejstarší. Nedávno jsem si něčeho všimla“

Nikdy jsem si nepředstavovala, že skončím v malém bytě v Praze, pracující dlouhé hodiny jen proto, abych vyšla s penězi. Ale život má způsob, jak nám házet klacky pod nohy, a tady jsem, vydělávající 20 000 Kč měsíčně jako uklízečka. Můj příběh není unikátní, ale je můj a je plný obětí, které jsem si nikdy nemyslela, že budu muset udělat.

Opustila jsem své rodné město v Brně před pěti lety. Moje manželství se rozpadlo a můj bývalý manžel se rozhodl žít pro sebe. Nechal mě s dvěma dcerami, které jsem musela vychovat sama. Věděla jsem, že musím udělat něco drastického, abych je zabezpečila, a tak jsem se přestěhovala do Prahy hledat lepší pracovní příležitosti.

Moje nejmladší dcera, Anička, má teď 22 let. Studuje na vysoké škole, aby se stala zdravotní sestrou. Dávám jí každý měsíc 13 000 Kč na školné a životní náklady. Není to moc, ale je to vše, co si mohu dovolit. Moje nejstarší dcera, Tereza, má 26 let a žije v Brně. Má práci, ale nestačí jí to na pokrytí všech účtů, takže jí každý měsíc posílám 2 200 Kč na pomoc.

Nedávno jsem si všimla něčeho, co mě začalo trápit. Navzdory všem penězům, které jim posílám, se zdá, že ani jedna z mých dcer neocení oběti, které dělám. Anička si často stěžuje, že peníze nestačí a že musí pracovat na částečný úvazek, aby vyšla s penězi. Tereza mě zřídka volá nebo píše a když už ano, obvykle žádá o další peníze.

Pracuji šest dní v týdnu, uklízím kanceláře a byty. Je to vyčerpávající práce, ale dělám to proto, že miluji své dcery a chci pro ně lepší život než jsem měla já. Ale v poslední době se cítím neoceněná a brána jako samozřejmost. Jako by moje dcery zapomněly na všechny oběti, které jsem pro ně udělala.

Jednoho večera po obzvlášť náročném dni v práci jsem zavolala Aničce, abych se zeptala, jak se má. Zvedla telefon s povzdechem a okamžitě začala stěžovat na své přednášky a jak je unavená. Poslouchala jsem trpělivě, ale když jsem zmínila, že jsem také unavená z celodenní práce, odbyla mě a pokračovala ve vyprávění o sobě.

Tu noc jsem nemohla usnout. Pořád jsem přemýšlela o tom, jak tvrdě pracuji a jak málo ocenění za to dostávám. Začala jsem se ptát sama sebe, jestli všechny mé oběti stojí za to. Dělala jsem správnou věc tím, že jim dávám tolik ze svých těžce vydělaných peněz? Nebo jsem je umožňovala brát mě jako samozřejmost?

Druhý den jsem se rozhodla mít vážný rozhovor s Terezou. Zavolala jsem jí a řekla jí, jak se cítím. Poslouchala tiše, ale když jsem skončila, jednoduše řekla: „Mami, ty sis tenhle život vybrala. My jsme tě nežádaly, abys se přestěhovala do Prahy nebo nám posílala peníze.“

Její slova mě zasáhla jako rána kladivem. Měla pravdu; já si tenhle život vybrala. Ale udělala jsem to z lásky k nim. Když jsem to slyšela říkat, uvědomila jsem si, že možná jsem šla na věc špatně.

Rozhodla jsem se snížit částku peněz, kterou jim posílám. Místo 13 000 Kč budu dávat Aničce 8 800 Kč měsíčně a místo 2 200 Kč pošlu Tereze 1 100 Kč. Nebylo to snadné rozhodnutí, ale potřebovala jsem začít pečovat i o sebe.

Když jsem Aničce oznámila změnu, byla rozrušená a obvinila mě z toho, že se nestarám o její vzdělání. Tereza byla lhostejná a řekla, že to nějak zvládne.

Už je to pár měsíců od té změny a věci se moc nezlepšily. Anička si stále stěžuje na peníze a Tereza mě zřídka kontaktuje. Ale začala jsem si každý měsíc trochu šetřit pro sebe. Není to moc, ale je to začátek.

Netuším, co mi nebo mým dcerám přinese budoucnost. Vím jen to, že jsem udělala maximum pro jejich zabezpečení, i když to ne vždy oceňují. A i když můj příběh nemá šťastný konec, je připomínkou toho, že někdy musíme pečovat i o sebe.