„Vyhodila jsem svého syna a nastěhovala se k mé snaše: Nelituji toho, ale přála bych si, abych se mu postavila dříve“

Nikdo mě nechápe. Nedávno jsem vyhodila svého syna a nastěhovala se k mé snaše. Moje rodina si myslí, že jsem se zbláznila. Nelituji svého rozhodnutí. Jediná hořká část je uvědomění, že jsem se mu nemohla postavit dříve.

Můj zesnulý manžel byl pohledný muž: vysoký, tmavovlasý, se širokými rameny, hnědýma očima a drsnou pletí. Jeho hlas byl hluboký a sametový, takový, který dokázal uklidnit každou bouři. Když před pěti lety zemřel, cítila jsem se, jako by mi někdo vytrhl zem pod nohama. Náš syn, Michal, měl být mým opěrným bodem, ale místo toho se stal břemenem.

Michal byl vždycky trochu problémový, ale po smrti svého otce se úplně vymkl kontrole. Ztratil práci, začal hodně pít a nastěhoval se zpátky ke mně domů. Zpočátku jsem si myslela, že je to dočasné, že potřebuje čas na truchlení. Ale měsíce se změnily v roky a jeho chování se jen zhoršovalo.

Chodil domů pozdě v noci, opilý a agresivní. Křičel na mě bez důvodu, rozbíjel věci v domě a pak usnul na gauči. Snažila jsem se mu pomoci, dostat ho na terapii nebo do léčebny, ale odmítal. Říkal, že nepotřebuje pomoc, že je v pořádku. Ale nebyl v pořádku. Ničil sám sebe a stahoval mě s sebou.

Zlom nastal, když se pohádal se svou ženou Sárou. Byli manželé tři roky, ale jejich vztah byl nejistý už od začátku. Michalovo pití a nevyzpytatelné chování si na ní také vybralo svou daň. Jedné noci, po obzvlášť ošklivé hádce, se Sára objevila u mých dveří s kufrem v ruce. Řekla, že už to nemůže vydržet a potřebuje místo k pobytu.

Přivítala jsem ji s otevřenou náručí. Sára je milá dívka, laskavá a pracovitá. Nezasloužila si peklo, které jí Michal připravoval. Mluvily jsme spolu hodiny tu noc, sdílely naše frustrace a obavy. Tehdy jsem si uvědomila, že musím udělat něco radikálního.

Druhý den ráno, zatímco Michal ještě spal na gauči, sbalila jsem jeho věci a dala je před dveře. Když se probudil a viděl, co jsem udělala, byl zuřivý. Křičel na mě a nadával mi všemi možnými jmény. Ale stála jsem si za svým. Řekla jsem mu, že musí odejít a dát si život do pořádku. Vyrazil z domu a práskl za sebou dveřmi.

Od té doby žiji se Sárou. Bylo to klidných pár měsíců bez Michalova chaosu. Sblížily jsme se a podporujeme jedna druhou v bolesti, kterou nám způsobil. Ale je ve mně část, která cítí vinu za to, že jsem se mu nepostavila dříve. Možná kdybych byla silnější a asertivnější, věci by nebyly tak špatné.

Moje rodina nechápe, proč jsem udělala to, co jsem udělala. Myslí si, že jsem se zbláznila za to, že jsem vyhodila vlastního syna a vzala k sobě jeho ženu. Říkají, že jsem na něj příliš tvrdá, že potřebuje čas na uzdravení. Ale neviděli to, co já viděla. Neprožili noční můru, kterou nám Michal připravil.

Nelituji svého rozhodnutí ho vyhodit. Bylo to správné rozhodnutí pro mě i pro Sáru. Ale lituji toho, že jsem to neudělala dříve. Možná kdybych byla odvážnější a ochotnější se mu postavit, věci by mohly být jiné.

Teď mohu jen doufat, že Michal najde pomoc, kterou potřebuje a že jednoho dne budeme moci obnovit náš vztah. Do té doby budu pokračovat v podpoře Sáry a snažit se najít nějaký klid v této nové kapitole našeho života.