„Život s mou snachou byl nesnesitelný, tak jsem se rozhodla zůstat u dcery: Ale ani ona z toho nebyla nadšená“

Vždy jsem byla hrdá na to, že jsem oddaná matka. S manželem jsme neúnavně pracovali, abychom našim dětem, Anně a Petrovi, poskytli vše, co potřebovaly. Nikdy jsme na ně nezvyšovali hlas, nikdy jsme je nenutili dělat něco proti jejich vůli a vždy jsme je povzbuzovali k tomu, aby si šly za svými sny. Anna, nyní 27letá, je úspěšná grafická designérka žijící v Praze. Petr, 31letý, je inženýr, který se nedávno oženil a přestěhoval se do nového domu se svou ženou Lenkou.

Když mě Petr a Lenka pozvali, abych u nich nějakou dobu zůstala, byla jsem nadšená. Myslela jsem si, že to bude skvělá příležitost navázat vztah s mou novou snachou a strávit kvalitní čas se synem. Nicméně věci nešly podle plánu. S Lenkou jsme se neshodly téměř na ničem. Od způsobu, jakým organizovala kuchyň, až po její přísná pravidla v domácnosti, život s ní se stal nesnesitelným.

Po obzvlášť vyhrocené hádce o něco tak triviálního jako umístění hrnků na kávu jsem se rozhodla, že potřebuji pauzu. Zavolala jsem Anně a zeptala se, jestli bych u ní mohla pár dní zůstat. Váhala, ale nakonec souhlasila.

Když jsem dorazila do Annina bytu, cítila jsem její neochotu. Vždy byla nezávislá a cenila si svého osobního prostoru. Snažila jsem se být co nejméně nápadná, ale bylo jasné, že moje přítomnost narušuje její rutinu. Anna pracovala dlouhé hodiny a často si nosila práci domů. Moje pokusy pomoci v domácnosti byly přijímány zdvořilými, ale pevnými odmítnutími.

Jednoho večera, poté co se Anna vrátila z obzvlášť stresujícího dne v práci, jsme měly rozhovor, na který nikdy nezapomenu. Posadila mě a řekla: „Mami, mám tě ráda, ale tohle nefunguje. Potřebuji svůj prostor na soustředění na svou kariéru a svůj život. Nemůžeš se jen tak objevit pokaždé, když to s Petrem a Lenkou neklape.“

Její slova bolela, ale věděla jsem, že má pravdu. Vždycky jsem tu byla pro své děti, ale teď potřebovaly žít své vlastní životy bez mého neustálého dohledu. Sbalila jsem si věci a druhý den ráno odešla.

Když jsem jela domů, nemohla jsem se ubránit hlubokému pocitu smutku. Moje děti dospěly a už mě nepotřebovaly stejným způsobem jako dřív. Bylo to tvrdé uvědomění, ale musela jsem ho přijmout.

V následujících týdnech jsem se snažila najít útěchu ve svých koníčcích a znovu navázat kontakt se starými přáteli. Můj manžel byl podpůrný, ale i on se přizpůsoboval této nové fázi našich životů. Oba jsme si uvědomili, že naše role jako rodičů se změnily a musíme najít nové způsoby, jak podporovat naše děti bez toho, abychom byli příliš dotěrní.

Život s mou snachou byl nesnesitelný, ale byl to také budíček. Uvědomila jsem si, že moje děti jsou dospělí lidé s vlastními životy a hranicemi. I když bylo bolestivé to přijmout, bylo to také nezbytné pro náš růst.