„Život s tátou nebyl snadný: Snažil se mě formovat do dokonalého syna“

Vyrůstat s mým tátou, Janem, nebylo vůbec snadné. Měl mě, když mu bylo jen 22 let, v naději, že dítě udrží mou mámu, Gabrielu, od odchodu. Ale jejich manželství se rozpadlo po pouhých třech letech a já jsem byl ponechán, abych se protloukal životem s otcem, který měl velmi konkrétní představy o tom, kým bych měl být.

Od té doby, co si pamatuji, byl táta odhodlaný formovat mě do dokonalého syna. Chtěl, abych byl někdo, koho by mohl hrdě ukazovat svým přátelům a rodině, někdo, kdo by nahradil život, který cítil, že ztratil, když máma odešla. Nutil mě do sportu, i když jsem o ně neměl zájem. Každou sobotu ráno, zatímco ostatní děti sledovaly kreslené filmy nebo hrály videohry, jsem byl na fotbalovém hřišti nebo v tělocvičně a snažil se naplnit jeho očekávání.

„No tak, Lukáši! Můžeš to udělat lépe!“ křičel z postranní čáry, jeho tvář rudá od frustrace pokaždé, když jsem minul gól nebo zkazil přihrávku. Nezáleželo na tom, jak moc jsem se snažil; nikdy to pro něj nebylo dost. Pamatuji si jeden obzvlášť těžký zápas, když mi bylo 10 let. Minul jsem rozhodující střelu a my jsme prohráli zápas. Cestou domů táta neřekl ani slovo. Ticho bylo horší než jakákoli přednáška, kterou mi mohl dát.

Ve škole to nebylo o nic lepší. Táta trval na tom, abych měl samé jedničky, i v předmětech, se kterými jsem měl problémy. Najal mi doučovatele a nutil mě studovat hodiny každou noc. „Musíš být nejlepší, Lukáši,“ říkal. „Žádný můj syn nebude průměrný.“ Tlak byl obrovský a často jsem ležel v noci vzhůru a zíral na strop, přemýšlel jsem, jestli někdy budu pro něj dost dobrý.

Jak jsem stárnul, očekávání jen rostla. Táta chtěl, abych šel v jeho stopách a stal se právníkem. Bral mě do své kanceláře o víkendech, ukazoval mi kolem a představoval mě svým kolegům. „Tohle je můj syn Lukáš,“ říkal hrdě. „Jednoho dne bude skvělý právník.“ Ale pravda byla taková, že jsem o právo neměl zájem. Chtěl jsem být umělcem. Miloval jsem kreslení a malování, ztrácel jsem se v barvách a tvarech, které proudily z mé představivosti.

Když jsem konečně našel odvahu říct tátovi o svých snech, byl zuřivý. „Umění? To není skutečná kariéra!“ křičel. „Musíš myslet na svou budoucnost, Lukáši. Potřebuješ stabilitu, ne nějaký sen.“ Jeho slova mě hluboce zasáhla a dlouho jsem svůj vášeň pro umění pohřbíval a snažil se zapadnout do formy, kterou pro mě vytvořil.

Ale bez ohledu na to, jak moc jsem se snažil, nikdy to nebylo dost. Neustálý tlak si na mně vybral svou daň. Když jsem dosáhl střední školy, bojoval jsem s úzkostí a depresí. Cítil jsem se jako selhání, neschopný naplnit tátova očekávání nebo najít svou vlastní cestu v životě.

Jedné noci, po dalším hádce o mé budoucnosti, jsem si sbalil tašku a odešel. Nevím kam jdu nebo co budu dělat, ale věděl jsem, že s tátou už nemůžu zůstat. Váha jeho očekávání byla příliš velká na to unést.

Skončil jsem na gauči u kamaráda na nějakou dobu a snažil se přijít na své další kroky. Nebylo to snadné, ale poprvé v životě jsem cítil pocit svobody. Začal jsem chodit na umělecké kurzy v místním komunitním centru a našel útěchu v tvorbě.

Ale i když jsem začal vytesávat svou vlastní cestu, stín otcových očekávání visel nad mnou. Po mém odchodu jsme spolu mluvili jen zřídka a když už ano, naše rozhovory byly napjaté a trapné. Nemohl pochopit, proč jsem si vybral jinou cestu a já mu nemohl odpustit za to, že mě nutil do života, který nebyl můj.

Na konci dne nebyl život s tátou snadný proto, že se mě snažil udělat někým, kým nejsem. Chtěl dokonalého syna k ukazování světu, ale já jsem vždycky chtěl být jen sám sebou.