„Život s tátou, zatímco můj bratr si budoval svůj vlastní: Ale v tátově závěti nebylo zmíněno, že dům bude můj“

Když jsme vyrůstali v malém městě v Čechách, můj bratr Jirka a já jsme byli vždycky na nože. Jirka je o tři roky mladší než já a náš táta, Pavel, téměř vždy stál na jeho straně. Měla jsem pocit, že neustále bojuji do kopce za uznání a spravedlnost. Jirka byl zlaté dítě, ten, kdo v tátových očích nemohl udělat nic špatného.

Ve škole to bylo jiné. Bez táty, který by nadržoval, moji spolužáci viděli Jirku takového, jaký opravdu byl—arogantního a domýšlivého. Často stáli na mé straně a kritizovali Jirku za jeho chování. Ale to domácí život nijak neusnadňovalo. Každý den byl boj, s Jirkou, který se mi vysmíval kvůli mému vzhledu a dělal mi malé.

Když jsem odmaturovala, rozhodla jsem se zůstat blízko domova. Táta stárnul a někdo se o něj musel postarat. Jirka naopak odešel na vysokou školu do Prahy a nikdy se neohlédl zpět. Vybudoval si život daleko od našeho malého města a navštěvoval nás jen o svátcích a při zvláštních příležitostech.

Bez stížností jsem převzala roli pečovatelky. Vařila jsem, uklízela a dbala na to, aby táta bral své léky. Nebylo to snadné, ale milovala jsem ho a chtěla jsem se ujistit, že je o něj dobře postaráno. Jirka občas zavolal, ale bylo jasné, že jeho život v Praze je jeho prioritou.

Roky ubíhaly a tátovo zdraví se stále zhoršovalo. Byla jsem u každé lékařské prohlídky, každé návštěvy nemocnice, každé bezesné noci. Jirka občas poslal peníze, ale ve srovnání s každodenními oběťmi, které jsem přinášela, to působilo jako prázdné gesto.

Když táta zemřel, byla jsem zdrcená. Celý svůj dospělý život jsem se o něj starala a teď byl pryč. Jedinou útěchou mi byla myšlenka, že dům—domov, který jsem udržovala a o který jsem se starala—bude můj.

Ale když jsme se sešli k přečtení tátovy závěti, srdce mi kleslo. Nebylo tam žádné zmínky o tom, že by dům měl být můj. Místo toho měl být prodán a výtěžek rozdělen rovným dílem mezi mě a Jirku. Nemohla jsem tomu uvěřit. Po všem, co jsem udělala, po všech letech péče o tátu, to bylo jako facka do tváře.

Jirka přiletěl na pohřeb a zůstal jen tak dlouho, aby dokončil prodej domu. Nezdálo se, že by chápal, proč jsem tak rozrušená. „Je to jen dům,“ řekl. „Oba můžeme ty peníze využít.“

Ale pro mě to nebyl jen dům. Byl to můj domov, místo, do kterého jsem vložila své srdce a duši při péči o našeho otce. Byl to symbol všech obětí, které jsem přinesla, obětí, které Jirka nikdy nepochopí.

Na konci Jirka odletěl zpět do Prahy se svým podílem peněz a já zůstala začít znovu od nuly. Dům byl prodán mladému páru, který neměl tušení o jeho historii nebo co pro mě znamenal.

Přestěhovala jsem se do malého bytu na druhé straně města a snažila se znovu poskládat svůj život kousek po kousku. Ale bolest ze ztráty nejen otce, ale i domova, o který jsem se tak pečlivě starala, stále přetrvává.