„Život s tátou, zatímco si bratr budoval vlastní život: Ale v tátově závěti nebylo zmíněno, že dům bude můj“

Vyrůstal jsem v malém městě v Čechách a s bratrem Jakubem jsme byli jako oheň a voda. Byl o tři roky mladší než já, ale táta vždycky jako by ho upřednostňoval. Měl jsem pocit, že ať už šlo o jakýkoli spor, táta se postavil na Jakubovu stranu. Tato protekce jen přilévala olej do ohně naší sourozenecké rivality.

Ve škole to bylo jiné. Moji přátelé mi rozuměli a často kritizovali Jakuba za jeho aroganci a domýšlivost. Byl hvězdným sportovcem, zlatým chlapcem, zatímco já jsem se více zajímal o knihy a umění. Jakub nikdy nevynechal příležitost vysmívat se mým zájmům, nazýval mě šprtem nebo podivínem. Bolelo to, ale našel jsem útěchu u přátel, kteří mě oceňovali takového, jaký jsem byl.

Když naše máma nečekaně zemřela, když mi bylo 16 let, naše rodinná dynamika se dramaticky změnila. Táta se stáhl do sebe a já převzal více povinností kolem domu. Jakub na druhou stranu využil máminu smrt jako záminku k ještě větší rebelii. Začal se vracet domů pozdě, dostával se do problémů a obecně dělal život těžší pro všechny.

Přes to všechno jsem zůstal. Pomáhal jsem tátovi s účty, vařil jídla a snažil se udržet nějakou podobu normálnosti v našich životech. Jakub nakonec po střední škole odešel, odjel na vysokou školu na sportovní stipendium. Domů se vracel zřídka, a když už, tak většinou jen proto, aby si řekl o peníze nebo se pochlubil svými posledními úspěchy.

Roky ubíhaly a já dál žil s tátou. Odložil jsem své vlastní sny stranou, abych se o něj postaral, jak stárnul a jeho zdraví se začalo zhoršovat. Myslel jsem si, že možná, jen možná, táta ocení všechno, co jsem pro něj udělal. Ale když loni zemřel, čekalo mě kruté probuzení.

Tátova závěť byla šokem. Nebylo v ní zmíněno, že by dům měl připadnout mně. Místo toho mělo být vše rozděleno rovným dílem mezi mě a Jakuba. Nemohl jsem tomu uvěřit. Po všech těch letech, co jsem se staral o tátu a obětoval svůj vlastní život a sny, to bylo jako facka do tváře.

Jakub neztrácel čas. Rychle přišel s plánem prodat dům a rozdělit výtěžek. Měl svůj vlastní život – úspěšnou kariéru, manželku, děti – a dům nepotřeboval. Ale pro mě to bylo víc než jen majetek; byl to můj domov, místo, kde jsem strávil většinu svého života.

Snažil jsem se s ním rozumně mluvit, vysvětlit mu, jak moc pro mě dům znamená, ale neustoupil. Viděl to jen jako další aktivum k likvidaci. Hádky, které následovaly, byly jedny z nejhorších, jaké jsme kdy měli. Staré rány byly znovu otevřeny a padala tvrdá slova.

Nakonec mi nezbylo nic jiného než se odstěhovat. Dům byl prodán a já dostal svůj podíl z peněz. Ale bylo to prázdné vítězství. Peníze nemohly nahradit roky vzpomínek ani pocit sounáležitosti, který mi dům dával.

Teď žiji v malém bytě na druhé straně města a snažím se začít znovu od nuly. S Jakubem sotva mluvíme. Propast mezi námi se zdá nepřekonatelná. Někdy přemýšlím, jestli by věci byly jiné, kdyby táta v závěti uznal mé oběti. Ale to je otázka, na kterou nikdy nedostanu odpověď.