„Zoufalé časy si žádaly zoufalá řešení, ale reakce mého bratra mě zlomila srdce“

Život má způsob, jak vás zkoušet, když to nejméně čekáte. Můj manžel Petr a já jsme se vždy nějak udrželi nad vodou, přestože příjem, který přinášel z práce učitele, byl skromný. Nebyli jsme bohatí, ale měli jsme se dostatečně pohodlně, žijíce v malém městě v Čechách, kde nás životní nároky příliš netlačily.

Vše se však změnilo, když přišla pandemie. Školy byly zavřené a Petr byl poslán na neplacenou dovolenou. Naše malé úspory rychle ubývaly, když jsme se snažili pokrýt hypotéku a další nezbytné účty. V té době jsem zjistila, že čekám naše druhé dítě. Radost z této novinky byla zastiňována čirou panikou z naší finanční situace.

Pamatuji si, jak jsem jednoho večera seděla u našeho starého vrzajícího kuchyňského stolu, před sebou rozložené účty jako nějaká krutá hra. Petr se mě snažil uklidnit, ale obava v jeho očích odrážela tu mou. Tehdy jsem se rozhodla obrátit se na svého bratra, Tomáše, který byl vždy finančně stabilnější v naší rodině.

Tomáš se přestěhoval do Prahy před lety a vydělával si slušně ve financích. Nebyli jsme si moc blízcí, ale zoufalství nezná hranice. Napsala jsem mu email, ve kterém jsem podrobně vysvětlila naši situaci, polykajíc s každým napsaným slovem svou hrdost. Zeptala jsem se ho, jestli by nám mohl půjčit nějaké peníze na příští měsíce, s příslibem, že mu je vrátíme, jakmile to bude možné.

Dny ubíhaly bez odpovědi. Pokaždé, když mi zazvonil telefon, vyskočilo mi srdce v naději, že to je konečně Tomáš odpovídající. Když nakonec odpověděl, jeho email byl stručný a k mému zoufalství neempatický. Psal o finančních těžkostech, které pandemie způsobila všem, a radil nám, abychom „stáhli opasky“ a zkusili vládní pomocné programy. Své poznámky zakončil tím, že potřebuje chránit svou vlastní finanční bezpečnost a popřál nám štěstí.

Četla jsem email znovu a znovu, každé slovo mě bolelo jako nůž. Nečekala jsem velké gesto, ale chlad jeho odpovědi mě hluboce zasáhl. Petr mě držel, když jsem plakala, oba jsme se cítili osamělejší než kdy jindy.

Následující měsíce byly zmatené, žádali jsme o pomoc, šetřili jídlem a účastnili se virtuálních pracovních pohovorů. Petr nakonec našel částečný úvazek online, ale nestačilo to. Naše finanční tíseň také zatěžovala náš vztah, napětí bylo vysoké a rozhovory se měnily v hádky.

Když se narodila naše dcera, Eliška, přinesla do našeho napjatého života záblesk radosti. Přesto byla štěstí vždy zastíněna úzkostí o budoucnost. Přestěhovali jsme se do menšího bytu, prodali jeden z našich aut a pokračovali ve škrtání, kde to bylo možné.

Ohlédnuvši se zpět, uvědomuji si, že nám tato zkouška ukázala odolnost a krutou realitu, že někdy se můžete spolehnout pouze sami na sebe. Ukázala mi také křehkou povahu vztahů zatížených penězi. S Tomášem jsme od té doby moc nemluvili. Je to rána, kterou čas možná zahojí, ale prozatím zůstává bolestnou připomínkou našich nejtemnějších dnů.