Dopis na stole: Jak mě rozvod zlomil i postavil na nohy

„Tohle nemůžeš myslet vážně, Tomáši!“ vykřikla jsem, když jsem dočetla poslední řádek dopisu, který ležel na našem kuchyňském stole. Ruce se mi třásly a srdce mi bušilo až v krku. Všude kolem byl klidný nedělní podvečer, jen v mém nitru zuřila bouře. Tomáš stál u dveří, pohled upřený do země. „Promiň, Aleno. Už to takhle dál nejde,“ řekl tiše a vyšel ven, aniž by se na mě podíval.

Zůstala jsem stát v kuchyni, kde ještě voněla večeře, kterou jsem vařila pro nás oba. V hlavě mi hučelo. Po patnácti letech manželství, dvou dětech a společném domě mi Tomáš nechal na stole pár vět a odešel. Všechno se ve mně sevřelo – vztek, smutek, pocit zrady. Jak to mohl udělat? Proč mi nic neřekl dřív? Co jsem udělala špatně?

Děti byly u babičky v Hradci a já měla poprvé po dlouhé době být sama doma. Místo klidu mě ale čekalo peklo. Sedla jsem si ke stolu a zírala na Tomášův úhledný rukopis: „Aleno, omlouvám se, ale už to dál nezvládám. Potřebuju začít znovu. Podávám žádost o rozvod.“

Celou noc jsem nespala. Přemítala jsem o každém našem hádce, každém tichu mezi námi. Byli jsme spolu od vysoké školy. On – ambiciózní právník, já – učitelka češtiny na základce. Vždycky jsme si říkali, že spolu zvládneme všechno. Ale poslední roky byly jiné. Tomáš byl pořád v práci, domů chodil pozdě, často bez nálady. Já se snažila držet rodinu pohromadě, ale čím víc jsem se snažila, tím víc se vzdaloval.

Ráno jsem zavolala své nejlepší kamarádce Janě. „Alčo, přijedu hned,“ řekla bez váhání. Přinesla láhev vína a krabici kapesníků. „Tohle si nezasloužíš,“ objala mě pevně. Plakala jsem jí na rameni jako malá holka.

První týdny byly jako zlý sen. Tomáš si sbalil věci a přestěhoval se do malého bytu v centru Pardubic. Děti byly zmatené a ptaly se, kdy se táta vrátí domů. Musela jsem jim vysvětlit, že někdy se dospělí rozejdou, ale že je oba pořád milujeme. Bylo to nejhorší vysvětlování mého života.

Začaly hádky o majetek, o péči o děti, o peníze. Tomáš najednou nebyl ten klidný muž, kterého jsem znala. Jeho advokátka mi posílala ostré dopisy a já měla pocit, že bojuji s cizincem. Moje máma mi radila: „Drž se, Alenko. Musíš být silná kvůli dětem.“ Ale já měla pocit, že už nemám sílu vůbec na nic.

Jednou večer jsem seděla u počítače a psala Tomášovi dlouhý e-mail plný výčitek a bolesti. Nakonec jsem ho ale smazala. Co by to změnilo? Rozhodla jsem se místo toho napsat dopis sama sobě – o tom, co chci do budoucna, co už nikdy nechci zažít a co musím změnit.

Začala jsem chodit běhat do parku u Labe. Každý krok byl jako malý protest proti tomu, co se mi stalo. Jana mě přihlásila na kurz keramiky – smála jsem se tomu jako bláznovství, ale nakonec mě to začalo bavit. Poprvé po letech jsem dělala něco jen pro sebe.

Jednoho dne přišel Tomáš pro děti a já ho zahlédla s nějakou ženou v autě. Srdce mi poskočilo bolestí i vztekem zároveň. Tak proto ten rozvod? Tak rychle si našel náhradu? Večer jsem seděla s Janou na balkoně a vyprávěla jí o tom.

„Víš co?“ řekla Jana rozhodně. „Nenech ho vyhrát tím, že tě zničí. Udělej něco překvapivého.“

A tak jsem začala plánovat malou pomstu – ne jemu, ale svému starému já. Rozhodla jsem se přihlásit na výběrové řízení na místo zástupkyně ředitele školy. Vždycky jsem si myslela, že na to nemám dost odvahy nebo zkušeností – Tomáš mě v tom utvrzoval svými poznámkami typu: ‚To není pro tebe, Aleno‘.

Připravovala jsem se celé týdny a nakonec místo získala! Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit vítězství – ne nad Tomášem, ale sama nad sebou.

Děti si zvykly na nový režim a začaly být zase veselé. S Tomášem jsme našli křehké příměří – kvůli nim jsme spolu dokázali mluvit bez hádek.

Jednou večer mi přišla zpráva od Tomáše: „Promiň za všechno. Doufám, že budeš šťastná.“

Dlouho jsem na tu zprávu koukala a pak mu odepsala: „Děkuju. Už vím, že budu.“

Dnes už vím, že rozvod není konec světa – je to začátek něčeho nového. Bolí to, člověk má pocit zrady a selhání, ale může v sobě najít sílu jít dál.

Někdy si říkám: Proč jsme museli dojít až sem? Bylo možné zachránit naše manželství? Nebo je někdy lepší nechat minulost být a začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě?