„Jak jsem vychovala svou dceru, aby vinila všechny kromě sebe: Příběh nenaplněných očekávání“

Madlenka byla dítě s jasnýma očima a zvědavostí, které mělo vždy úsměv na tváři. Jako svobodná matka jsem se snažila jí poskytnout vše, co potřebovala. Pracovala jsem dlouhé hodiny jako zdravotní sestra a často jsem chyběla u důležitých okamžiků v jejím životě. Myslela jsem si, že tvrdou prací a zajištěním jejích materiálních potřeb dělám správnou věc. Ale jak Madlenka rostla, začala jsem si všímat znepokojivého vzorce.

Když byla Madlenka na základní škole, často přicházela domů rozrušená kvůli různým incidentům. „Mami, Růženka mi vzala pastelky a učitelce to bylo jedno!“ vykřikovala s tváří zrudlou od hněvu. Zpočátku jsem si myslela, že jde jen o typické dětské hádky. Ale jak roky plynuly, tyto stížnosti se stávaly častějšími a intenzivnějšími.

Když Madlenka dosáhla druhého stupně základní školy, její stížnosti se rozšířily i mimo její spolužáky. „Učitel matematiky mě nesnáší, proto jsem ten test neudělala,“ říkala. „Valentýna se mě vždy snaží před všemi shodit.“ Ať se stalo cokoli, vždy to byla chyba někoho jiného. Snažila jsem se s ní mluvit o převzetí odpovědnosti za své činy, ale moje slova jako by padala na hluché uši.

Střední škola byla ještě horší. Madlenčiny známky začaly klesat a začala se stýkat s partou, která na ni neměla nejlepší vliv. „To není moje chyba,“ trvala na svém. „Učitelé mě chtějí dostat a moji přátelé jsou jen nepochopení.“ Chtěla jsem jí věřit, ale hluboko uvnitř jsem věděla, že něco není v pořádku.

Jednu událost si pamatuji velmi živě. Madlenka byla přistižena při podvádění na dějepisném testu. Když jsem ji konfrontovala, propukla v pláč. „Mami, ty to nechápeš! Evžen mi řekl, že to je jediný způsob, jak projít! Učitel dělá testy schválně těžké!“ Její výmluvy byly nekonečné a žádné množství rozumných argumentů ji nepřimělo vidět, že je zodpovědná za své vlastní činy.

Když Madlenka dospěla, její neschopnost převzít odpovědnost za svůj život se stala ještě zjevnější. Měla problémy udržet si práci a často obviňovala své šéfy nebo kolegy za své neúspěchy. „Josef se mě vždy snaží sabotovat,“ říkala. „Firma neocení mou tvrdou práci.“ Vždy to byla chyba někoho jiného.

Snažila jsem se jí pomoci najít cestu vpřed, navrhovala jsem terapii nebo kariérní poradenství, ale ona odmítala. „Nepotřebuji pomoc,“ odsekla. „Všichni ostatní se musí změnit.“ Trhalo mi to srdce vidět ji tak nešťastnou a neschopnou vidět, že ona je společným jmenovatelem všech svých problémů.

Jednoho dne přišla Madlenka domů v slzách. Byla propuštěna z další práce. „Řekli mi, že nejsem týmový hráč,“ vzlykala. „Ale to není pravda! Jen mě neměli rádi!“ Držela jsem ji, zatímco plakala, cítíc hluboký pocit bezmoci. Chtěla jsem pro ni všechno napravit, ale věděla jsem, že dokud se nenaučí převzít odpovědnost za svůj vlastní život, nic se nezmění.

Roky plynuly a Madlenčin život pokračoval ve stejném sestupném spirále. Přecházela z jedné práce do druhé, z jednoho vztahu do druhého, vždy nacházejíc někoho jiného, koho by mohla obvinit za své neštěstí. Sledovala jsem to z povzdálí a mé srdce se každý den trochu více lámalo.

Nyní ve svých třiceti letech Madlenka stále bojuje. Žije v malém bytě a sotva vychází s penězi. Občas spolu mluvíme, ale naše rozhovory jsou napjaté. Stále obviňuje všechny ostatní za své problémy a já už nevím, jak jí pomoci.

Často přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Naučila jsem ji dost o osobní odpovědnosti? Přispěly mé vlastní problémy jako svobodné matky k její neschopnosti zvládat životní výzvy? Tyto otázky mě pronásledují každý den.

Madlenčin příběh je varováním o důležitosti učit naše děti převzít odpovědnost za své činy. Je to lekce, kterou bych si přála naučit se dříve, pro naše obě dobro.