Když jsem odjela sama: Příběh o svobodě, vině a rodinných očekáváních

„To si děláš srandu, Aneto? Sama? Na dovolenou? A co my?“ slyšela jsem mámin hlas v telefonu tak hlasitě, že jsem musela odtáhnout mobil od ucha. Seděla jsem na lavičce v parku, v ruce letenku do Říma a v hlavě směs radosti a úzkosti. Právě jsem splatila poslední splátku studentské půjčky. Pět let jsem makala ve dvou pracích, abych se mohla konečně nadechnout. A teď, když jsem si dovolila poprvé myslet jen na sebe, přišla lavina výčitek.

„Mami, já… prostě to potřebuju. Chci být chvíli sama. Oslavit to, že už nemusím každý měsíc počítat koruny,“ snažila jsem se vysvětlit. Ale ona mě nenechala domluvit.

„To je sobecký! Vždyť jsi nám mohla říct, mohli jsme jet všichni! Táta se těšil, že spolu někam vyrazíme. A co babička? Už je jí přes osmdesát, dlouho nikde nebyla…“

Věděla jsem, že to přijde. V naší rodině bylo vždycky normální dělat všechno společně. Dovolené, oslavy, dokonce i obyčejné víkendy. Když jsem byla malá, milovala jsem to. Ale teď mi bylo dvacet osm a měla jsem pocit, že žiju život podle scénáře někoho jiného.

Když jsem večer přišla domů, čekala mě tichá domácnost. Táta seděl u televize a ani se na mě nepodíval. Bratr Michal jen procedil mezi zuby: „Aspoň jsi nám mohla říct dřív.“

Sedla jsem si do kuchyně a rozbalila si večeři z krabičky. V hlavě mi běžely máminy výčitky jako rozbitá gramofonová deska. Byla jsem opravdu tak špatná dcera? Nebo mám právo na vlastní život?

Dny před odletem byly plné napětí. Máma mi schválně nevařila obědy do práce jako dřív. Táta se mnou nemluvil vůbec. Jen babička mi pošeptala: „Anetko, někdy musíš myslet i na sebe. Já jsem to nikdy neuměla a lituju toho.“

V den odletu jsem vstávala ve čtyři ráno. Kufr byl připravený už večer. V kuchyni ticho, na stole jen lístek: „Hodně štěstí. Máma.“

Letadlo do Říma bylo poloprázdné. Seděla jsem u okna a dívala se na rozednívající se oblohu. Poprvé za dlouhou dobu jsem cítila klid. V hlavě mi ale pořád zněly hlasy rodiny.

První den v Římě byl jako sen. Procházela jsem uličkami Trastevere, jedla zmrzlinu na Španělských schodech a poprvé v životě si dovolila nebýt nikomu k dispozici. Večer mi přišla zpráva od Michala: „Máš aspoň radost?“ Odpověděla jsem stručně: „Mám.“

Druhý den mi volala máma. Nezvedla jsem to. Chtěla jsem být chvíli sama sebou, bez výčitek a očekávání.

Třetí den mi přišla zpráva: „Babička spadla v koupelně.“ Okamžitě mě sevřel strach a vina. Volala jsem domů – babička byla v pořádku, jen naražená ruka. Máma mi ale nezapomněla připomenout: „Kdybys tu byla, mohlo to být jinak.“

Zbytek dovolené byl poznamenaný smutkem a pocitem selhání. Přesto jsem každý den chodila po městě a snažila se najít sama sebe. Večer před odletem domů jsem seděla na lavičce u Tibery a psala si do deníku:

„Jsem špatná dcera, když chci být chvíli sama? Proč je v naší rodině tak těžké říct si o prostor? Proč mám pocit viny za něco, co by mělo být normální?“

Po návratu domů mě čekalo ticho a chladné pohledy. Máma mi podala talíř s večeří beze slova. Táta jen zabručel: „Doufám, že sis to užila.“

Večer jsme seděli všichni u stolu a máma začala: „Aneto, čekáme omluvu.“

Podívala jsem se na ně a poprvé v životě řekla nahlas to, co mě celé roky tížilo: „Neomluvím se za to, že chci být někdy sama. Miluju vás, ale potřebuju svůj prostor. Pět let jsem dřela, abych mohla žít i svůj život, nejen ten váš.“

Nastalo ticho. Táta se zamračil, Michal sklopil oči a máma měla slzy v očích.

„My jsme tě jen chtěli mít u sebe,“ zašeptala.

„Já vím,“ odpověděla jsem tiše. „Ale já potřebuju mít někdy u sebe i samu sebe.“

Nevím, jestli mě pochopili. Možná časem ano. Ale poprvé v životě jsem cítila úlevu.

Stojím teď na balkoně našeho paneláku a dívám se na noční Prahu. Přemýšlím: Je opravdu špatné chtít chvíli žít jen pro sebe? Proč je v českých rodinách tak těžké mluvit o svých potřebách bez pocitu viny? Co byste udělali vy na mém místě?