Když úspěch rozděluje: Příběh o tom, jak kariéra změnila naši lásku

„Tohle už není domov, Anno. Je to jen místo, kde se míjíme,“ řekl mi Petr, když jsem v předsíni skládala do kufru poslední svetr. Jeho hlas byl tichý, ale v něm zněla únava, kterou jsem poslední měsíce přehlížela. Zastavila jsem se, ruce mi ztuhly na zipu. V hlavě mi hučelo. Vždyť jsme spolu byli skoro deset let. Jak jsme se sem dostali?

Pamatuji si, jak jsme se poznali na fakultě v Brně. Petr byl vždycky ten ambiciózní – už ve druháku měl stáž v Praze a mluvil o tom, že jednou povede vlastní firmu. Já byla spíš ta vyrovnaná, co si užívá klidné večery s knížkou a kamarády. Po škole jsme se přestěhovali do Olomouce, kde Petr dostal místo v jedné rychle rostoucí IT firmě. Já nastoupila jako učitelka češtiny na gymnáziu. Milovala jsem tu práci – smysluplnou, i když ne tak prestižní.

První roky byly krásné. Večer jsme si povídali o žácích a projektech, smáli se u vaření a plánovali dovolené na Šumavě. Jenže pak přišla Petrův povýšení. Najednou byl pořád v práci, domů chodil pozdě, často i o víkendech seděl u notebooku. „Musím to dodělat, Anno, teď je to důležité,“ říkal pořád dokola. Snažila jsem se být chápavá. Ale když jsem mu jednou navrhla výlet na Sněžku a on jen mávl rukou: „To je ztráta času,“ zabolelo mě to.

Začala jsem se cítit neviditelná. Večer jsem seděla sama u stolu, zatímco Petr telefonoval s kolegy nebo řešil tabulky. Přestali jsme spolu mluvit o obyčejných věcech. Když jsem mu řekla, že bych chtěla dítě, jen se zamračil: „Teď fakt není vhodná doba.“

Jednoho dne jsem potkala kolegyni Janu na chodbě školy. „Ančo, ty jsi nějaká bledá. Co se děje?“ zeptala se mě starostlivě. Rozbrečela jsem se jí na rameni. Jana mě objala a řekla: „Musíš myslet i na sebe.“

Začala jsem chodit na horolezecký kroužek. Lezení mě fascinovalo – ten pocit, když stojíte pod stěnou a víte, že to zvládnete jen díky vlastní síle a odvaze. Poprvé po dlouhé době jsem cítila radost sama ze sebe. Postupně jsem získala certifikát instruktorky a začala vést kurzy pro děti i dospělé.

Petr si toho skoro nevšiml. „To je hezký koníček,“ řekl jednou bez zájmu. Ale já rostla – nejen fyzicky, ale i psychicky. Začala jsem psát články do časopisů o lezení a dostala nabídku vést víkendové kurzy v Krkonoších.

Pak přišel zlom: nabídli mi místo koordinátorky sportovních aktivit pro mládež v krajském centru. Byla to práce snů – smysluplná, kreativní, s možností ovlivnit životy mladých lidí. Ale znamenalo to méně času doma.

Když jsem to oznámila Petrovi, čekala jsem podporu. Místo toho přišla hádka:

„Takže teď budeš pořád pryč? A co já? Co náš vztah?“

„A co já? Celé roky jsi tu nebyl! Teď mám konečně něco svého!“ vykřikla jsem.

Bylo to poprvé, co jsme si opravdu vyčetli všechno, co nás trápilo. Petr mi řekl, že má pocit, že ho nepotřebuju. Já mu vyčetla jeho sobectví a to, jak mě přehlížel.

Následující týdny byly plné ticha a napětí. Petr spal často v pracovně, já chodila domů pozdě z kurzů. Jednou večer jsem našla na stole lístek: „Nevím, jestli to ještě má smysl.“

Seděla jsem dlouho v kuchyni a přemýšlela. Opravdu jsme se tak vzdálili? Nebo jsme jen oba zapomněli mluvit o svých snech?

Nakonec jsme si sedli ke stolu a poprvé po dlouhé době si všechno vyříkali. Petr přiznal, že ho děsí moje nově nabytá nezávislost – že má pocit, že už mě nemůže ničím překvapit ani potěšit. Já mu řekla, že nechci být jen jeho stínem.

Rozhodli jsme se dát si pauzu. Petr zůstal v bytě, já si pronajala malý pokojík u kamarádky v centru Olomouce.

A teď tu stojím s kufrem v ruce a dům je najednou cizí. Vím ale jedno: lezení mi dalo sílu postavit se sama za sebe. Možná jsme s Petrem oba potřebovali vyrůst – každý jinak.

Někdy přemýšlím: Kdybych byla méně ambiciózní, byli bychom šťastnější? Nebo je lepší být sám sebou i za cenu ztrát?

Co byste udělali vy? Je možné skloubit kariéru a lásku bez toho, aby jeden z partnerů musel ustoupit?