Moje dcera čekala, že budu babička na plný úvazek. Ale já chci žít svůj vlastní život.

„Mami, kdy přijdeš zítra? Potřebuju, abys byla u nás už v osm, musím do práce dřív.“ Dcera mi to oznámila tónem, který nepřipouštěl odpor. Stála v předsíni našeho bytu, v ruce tašku s věcmi pro malého Toníka a Adélku. Já jsem právě dopila kávu a v hlavě mi hučelo. Ještě před měsícem jsem si představovala, jak budu po čtyřiceti letech práce na chirurgii konečně vstávat bez budíku, jezdit na výlety s kamarádkami a možná se naučím malovat. Ale místo toho jsem měla pocit, že mi někdo naplánoval nový úvazek – babička na plný úvazek.

„Lucko, já jsem si na zítra domluvila výlet do Kutné Hory s Hankou a Zdeňkou,“ zkusila jsem opatrně. Lucie protočila oči. „Mami, vždyť jsi teď v důchodu! Co jiného máš na práci? Já fakt nemám nikoho jiného, kdo by děti pohlídal.“

V tu chvíli jsem cítila směs viny a vzteku. Vždyť jsem pro ni dělala první poslední celý život. Když byla malá, táhla jsem domácnost sama, protože její otec nás opustil. Všechno jsem obětovala pro ni – noční služby, abychom měly na kroužky, letní tábory i nové boty. A teď, když bych si konečně mohla trochu užít života, mám být zase ta, která se obětuje?

„Lucko, já tě chápu, ale potřebuju taky trochu žít. Nechci být jenom hlídačka vnoučat,“ řekla jsem tiše. Lucie se zamračila. „Takže ti na dětech nezáleží? Víš co, mami, já myslela, že rodina je pro tebe důležitá.“

Ta slova mě bodla do srdce. Věděla jsem, že to není fér – vždyť rodina pro mě byla vždycky vším. Ale proč mám pocit, že když chci něco pro sebe, jsem sobec?

Ten večer jsem seděla u stolu a dívala se na staré fotky. Na jedné byla Lucie jako malá holčička v růžových šatech, jak se směje na dětském hřišti. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky strachu a únavy, kdy jsem nevěděla, jak zaplatím nájem nebo co bude k večeři. A teď mám pocit, že se ten kolotoč nikdy nezastavil.

Druhý den ráno mi Lucie napsala zprávu: „Tak co teda? Přijdeš?“ Dlouho jsem váhala s odpovědí. Nakonec jsem napsala: „Dneska ne. Potřebuju čas pro sebe.“

Celý den jsem měla výčitky svědomí. Hanka i Zdeňka mě přemlouvaly: „Marie, musíš myslet i na sebe! Kdy jindy než teď?“ Ale já slyšela v hlavě jen Lucčin hlas: „Takže ti na dětech nezáleží?“

Když jsem večer přišla domů, čekala mě Lucie před domem. „Mami, promiň… Já vím, že toho máš za sebou hodně. Jenže já to taky nezvládám. Petr je pořád v práci a já… já už nevím kudy kam.“ Viděla jsem slzy v jejích očích a najednou mě přešla všechna zlost.

„Lucko, já tě chápu,“ objala jsem ji. „Ale musíš pochopit i ty mě. Já už nemůžu pořád jen dávat a nic si nevzít zpátky.“

Seděly jsme pak dlouho v kuchyni a poprvé za dlouhou dobu jsme spolu mluvily upřímně – o tom, jak je těžké být matkou i dcerou zároveň. O tom, že každá máme své sny i limity.

Nakonec jsme se domluvily: budu hlídat děti dvakrát týdně a zbytek času je můj. Lucie si našla paní na hlídání a začala víc mluvit s Petrem o rozdělení domácích povinností.

Nebylo to jednoduché – pořád mám někdy pocit viny, když řeknu ne. Ale učím se to. Učím se být nejen babičkou a matkou, ale taky Marií.

Někdy si říkám: Je špatné chtít žít i pro sebe? Kolik z nás žen tohle řeší potají doma u kávy? Co byste udělali vy na mém místě?