„Moje matka nikdy nebyla asertivní: Rodina ji využívala, dokud jsem konečně neřekl ‚Ne'“

Eva byla vždy tišší člen rodiny, mírotvorce a pečovatelka. Její manžel, Pavel, měl dominantnější osobnost a často určoval náladu a rozhodnutí v domácnosti. Měli dva děti, Martina a Tomáše, kteří byli od sebe věkově vzdáleni sedm let. Martin, starší, byl nezávislý a soběstačný, což byl výrazný kontrast k mladému Tomášovi, který ve svých osmi letech stále vyžadoval hodně pozornosti.

Rozdíl v zacházení s dětmi byl zřejmý od začátku. Martin si brzy uvědomil, že jeho potřeby jsou druhořadé oproti potřebám jeho mladšího bratra. Toto nepsané pravidlo chápal nejen Martin, ale i Eva, která si nevědomky osvojila roli Tomášova ochránce a hlavního pečovatele. To znamenalo, že její vlastní potřeby a touhy byly neustále neuspokojeny, situaci, které si Pavel zdál být nevědomý, nebo ji možná ignoroval.

Jak Tomáš rostl, rostly i jeho požadavky a záchvaty vzteku. Evino život se točil kolem zvládání jeho výbuchů a uspokojování jeho rozmarů, často na úkor jejího vlastního blaha. Dynamika rodiny byla zkreslená, s Evou a Martinem, kteří nesli břemeno Tomášova nevyrovnaného chování. Pavel, často pryč na služebních cestách, zůstával vzdálený od každodenního chaosu.

Lenka, Evina sestra, si všimla během jedné návštěvy napětí, které na své sestře leželo. Viděla, jak Eva zestárla, její jiskra zhasínala roky dávání přednost potřebám někoho jiného. Lenku zvláště zasáhla scéna u večeře, kde Tomáš odmítl jíst to, co Eva uvařila, a Eva, unavená, ale odhodlaná, začala vařit jiné jídlo jen pro něj.

„Proč to děláš?“ zeptala se Lenka Evy později večer, hlas plný obav.

„Je to jen dítě,“ odpověděla Eva, standardní výmluva, která jí vyklouzla dříve, než si stihla zvážit její pravdivost.

„Ale Martin nebyl ve stejném věku moc jiný, a ty jsi ho takhle nehýčkala.“

Eva se na chvíli zastavila, přes její unavené rysy přelétl záblesk uvědomění. „Je to jiné, Lenko. Pavel… nezvládá Tomášovy záchvaty vzteku dobře. Takto je to jednodušší.“

Lenka se zamračila, chystala se protestovat, ale zvuk rozbíjejícího se skla v obývacím pokoji ji přerušil. Přiběhli tam a našli na podlaze rozbíjenou vázu, nad ní stál Tomáš s výzvou v očích, a Pavelův obličej červenalý ne z nepořádku, ale protože mu byl přerušen fotbalový zápas.

Následující minuty byly zmatené, s Pavlem, který křičel na Evu, že si na Tomáše nemá dostatečný dohled, a Tomášem, který plakal, ne z lítosti, ale ze strachu. Eva, jejíž obličej byl maskou rezignace, začala uklízet bez slova.

Tu noc Lenka nemohla spát. Nespravedlnost toho všeho ji hlodala. Druhý den ráno přistoupila k Evě. „Musíš se postavit za sebe,“ naléhala. „Nemůžeš dovolit Pavlovi nebo Tomášovi, aby s tebou takhle zacházeli. Ty taky něco znamenáš, Evo.“

Eva se na svou sestru podívala, slzy se jí draly do očí. „Nevím, jestli to dokážu,“ zašeptala.

Lenka ji pevně objala. „Pomůžu ti. Začneme stanovovat nějaké hranice.“

Ale změna není snadná a staré zvyky umírají těžce. Přes Lenčinu podporu Eva bojovala, aby se prosadila. Vzorec byl příliš zažitý, dynamika příliš zkreslená. Pavlův lhostejný postoj a Tomášovy rostoucí požadavky pomalu hasily Eviny váhavé pokusy o změnu.

Měsíce později Lenka znovu navštívila a zjistila, že situace zůstala nezměněná, možná dokonce horší. Eva, nyní více uzavřená, přestala argumentovat, přestala se snažit. Světlo v jejích očích, kdysi třpytící se nadějí na změnu, zhaslo do rezignace.

Lenka si tehdy uvědomila, že některé cykly jsou příliš hluboké na to, aby se přerušily, a někteří lidé příliš vyčerpaní lety ustupování. Odešla s těžkým srdcem, vědoma si, že navzdory svému nejlepšímu úsilí si Eva vybrala cestu nejmenšího odporu, cestu, která vedla zpět ke stejné, nekonečné oběti.