„Moje tchýně volá mému manželovi několikrát denně, aby mu popřála hezký den“: Manžel tvrdí, že jeho matka je na prvním místě a dluží jí svou podporu

Život s neustálou přítomností mé tchýně, Jany, v našem každodenním životě byl výzvou, kterou jsem nečekala, když jsem se vdala za Jiřího. Jana, 45letá žena plná života, dala jasně najevo, že její svět se točí kolem jejího syna, a bohužel se zdá, že Jiří cítí přemožitelnou povinnost tuto oddanost opětovat.

Jana se rozvedla s Jiřího otcem, když byl ještě teenager, a od té doby zůstala sama, veškerou svou lásku a pozornost věnuje Jiřímu. Bydlí sama v pečlivě udržovaném domě na předměstí, ale její přítomnost je cítit všude. Každé ráno bez výjimky zvoní Jiřího telefon a na druhé straně je Jana, která mu přeje hezký den. Každý večer, právě když se usazujeme do večera, telefon znovu zvoní na dobrou noc.

Zpočátku jsem obdivovala její oddanost. Připadalo mi to sladké, jak se tak stará o Jiřího. Ale jak měsíce přecházely v roky, její denní volání se stalo symbolem její neústupné kontroly nad Jiřím. Nešlo jen o volání; byly to neustálé rady, neohlášené návštěvy a způsob, jakým se dokázala vměšovat do každého aspektu našeho života.

Jiří, laskavý a starostlivý muž, to považuje za normální. Trvá na tom, že po všech obětech, které pro něj jeho matka přinesla, je jeho povinností být pro ni tady, dávat ji na první místo. Tento pocit povinnosti mě však často nechává cítit se jako třetí kolo u vozu ve vlastním manželství.

Jednoho večera, když jsme diskutovali o založení rodiny, Jiří váhal. Vyjádřil obavy, jak by jeho matka zvládla sdílet ho s dalšími členy rodiny. Byl to úder, který jsem nečekala. Uvědomění, že Janiny potřeby budou vždy před našimi plány do budoucna, bylo skličující.

Náš vztah začal trpět pod tíhou Janina zapojení. Malé neshody se proměnily v hádky. Cítila jsem rostoucí zášť, nejen vůči situaci, ale i vůči Janě a, nespravedlivě, vůči Jiřímu. Pokusila jsem se diskutovat o nastavení hranic, ale Jiří to viděl jako útok na jeho matku, což jen prohloubilo klín mezi námi.

Rozhodující moment přišel nečekaně. Během jedné z jejích návštěv Jana náhodně zmínila, že se dívá na větší domy v okolí, naznačujíc, že bychom možná mohli všichni bydlet spolu. Nápad mě děsil a nedokázala jsem skrýt své zděšení. Jiří, uvězněný mezi námi, se snažil usmířit obě strany, ale škoda byla napáchána.

V následujících týdnech naše domácnost ztichla. Rozhovory byly minimální a atmosféra napjatá. Bylo jasné, že Jiřího loajalita k jeho matce je neochvějná a mé místo v jeho životě bylo druhořadé.

Nakonec jsem učinila bolestné rozhodnutí odejít. Uvědomila jsem si, že dokud bude Jana v obraze, vždy bude na prvním místě a já nikdy nebudu mít s Jiřím partnerství, které potřebuji. Láska, kterou jsem k němu cítila, byla hluboká, ale nestačila vydržet neustálý stín jeho matky ve všech koutech našeho života.

Když jsem sbalila své věci, Jiří mě nezastavil. Jeho omluvné oči mi říkaly, že to chápe, ale také mi říkaly, že se nezmění. Vyšla jsem z domu, který jsme sdíleli, cítíc směsici úlevy a hlubokého smutku, vědoma si, že to je konec naší společné cesty.