Opustěný při narození: Neviditelné boje Evžena

„Proč mě opustili?“ ptal jsem se sám sebe, když jsem se díval na starou fotografii, kterou jsem našel v krabici pod postelí. Byla to jediná vzpomínka na mé biologické rodiče, kteří mě opustili jen pár hodin po mém narození. Narodil jsem se s vzácnou genetickou poruchou, která mě odlišovala od ostatních dětí. Můj život začal v nemocnici v Praze, kde mě rodiče nechali napospas osudu.

Vyrůstal jsem v pěstounské péči, kde jsem se často cítil jako cizinec ve vlastním životě. Každý nový domov byl jako nový začátek, ale také nová nejistota. Pamatuji si, jak jsem poprvé přišel do domu paní Novákové. Byla to starší žena s laskavým úsměvem, ale já jsem se nemohl zbavit pocitu, že tam nepatřím.

„Evžene, pojď na večeři,“ zavolala na mě jednoho večera. Seděl jsem na posteli a přemýšlel o tom, proč mě nikdo nechce. „Hned přijdu,“ odpověděl jsem tiše a snažil se potlačit slzy.

Ve škole to nebylo o nic lepší. Děti se mi posmívaly kvůli mému vzhledu a já jsem se často cítil osamělý. „Hej, podívejte se na toho podivína!“ křičel na mě jeden z kluků na hřišti. Snažil jsem se to ignorovat, ale uvnitř mě to bolelo.

Jednoho dne jsem se rozhodl, že už toho mám dost. Musel jsem najít způsob, jak se s tím vším vyrovnat. Začal jsem psát deník, kde jsem si zapisoval všechny své myšlenky a pocity. Byla to moje terapie, můj únik z reality.

Když mi bylo patnáct, dostal jsem dopis od svých biologických rodičů. Bylo to poprvé, co se mi ozvali od té doby, co mě opustili. „Milý Evžene,“ začínal dopis, „je nám líto, že jsme tě opustili. Byli jsme mladí a vyděšení. Doufáme, že nám jednou odpustíš.“ Slzy mi tekly po tváři, když jsem četl jejich slova.

Chtěl jsem jim odpustit, ale zároveň jsem cítil hněv a zklamání. Jak mohli? Jak mohli opustit své vlastní dítě? Tyto otázky mě pronásledovaly každou noc.

Když jsem dospěl, rozhodl jsem se najít své místo ve světě. Přihlásil jsem se na vysokou školu a začal studovat genetiku. Chtěl jsem pochopit svou vlastní poruchu a pomoci ostatním dětem, které čelí podobným výzvám.

Na univerzitě jsem potkal Janu, dívku s podobným osudem. Byla adoptovaná a také hledala odpovědi na otázky o své minulosti. „Někdy mám pocit, že nikdy nebudu vědět, kdo opravdu jsem,“ svěřila se mi jednoho večera.

„Možná to není o tom, odkud pocházíme,“ odpověděl jsem jí, „ale o tom, kam směřujeme.“ Naše přátelství mi pomohlo najít klid a smíření s mou minulostí.

Dnes pracuji jako genetik v Praze a pomáhám dětem s genetickými poruchami. Každý den je pro mě novou výzvou a příležitostí udělat svět lepším místem.

Ale stále si kladu otázku: Co by se stalo, kdyby mě rodiče neopustili? Byl bych stejný člověk? Možná nikdy nebudu znát odpověď, ale jedno vím jistě – moje minulost mě formovala do člověka, kterým jsem dnes.