Moje dospívající dcera dostala nové boty a gadgety, tvrdila, že jsou od mámy – rozhodl jsem se ji sledovat

Josef byl vždy hrdý na to, že je aktivním otcem. Od té doby, co jeho žena před třemi lety zemřela, převzal dvojí roli obou rodičů pro svou dceru Karolínu. Měli blízký vztah a myslel si, že ví o jejím životě všechno. Takže když si všiml, že Karolína nosí nové tenisky a používá nejnovější smartphone, byl zmatený.

„Kde jsi vzala ty nové boty, Karolíno?“ zeptal se Josef jednoho večera, když si sedli k večeři.

„Máma mi je koupila,“ odpověděla Karolína lhostejně, aniž by zvedla oči od talíře.

Josefovi přeskočilo srdce. Věděl, že to není možné. „Karolíno, víš, že to není pravda. Kde jsi je opravdu vzala?“

Karolína pokrčila rameny a vyhnula se očnímu kontaktu. „Kamarádka mi je dala.“

Josef tu noc dál netlačil, ale jeho zvědavost byla vzbuzená. V následujících dnech si všiml dalších nových věcí – elegantní tablet, značkové oblečení a dokonce i luxusní hodinky. Pokaždé, když se zeptal, Karolína dávala vágní odpovědi, které nedávaly smysl.

Odhodlaný zjistit pravdu se Josef rozhodl jednoho dne po škole Karolínu sledovat. Vzal si půlden volna z práce a zaparkoval auto o blok dál od její školy. Když zazvonil poslední zvonek, sledoval ji, jak vychází s kamarády. Místo aby šla domů, vydala se jinou cestou.

Josef ji sledoval z bezpečné vzdálenosti, srdce mu bušilo s každým krokem. Po asi patnácti minutách Karolína zabočila do tiché obytné ulice a přistoupila k skromnému domu. Zaklepala na dveře a otevřela jí starší žena s vřelým úsměvem.

Josefovi se honily myšlenky hlavou. Kdo byla tato žena? Proč ji Karolína navštěvovala? Počkal, až Karolína vejde dovnitř, než přistoupil k domu. Zaklepal na dveře a otevřela mu stejná starší žena.

„Dobrý den,“ začal Josef rozpačitě. „Jsem otec Karolíny. Chtěl bych s ní mluvit.“

Ženiny oči se překvapením rozšířily, ale pak změkly pochopením. „Samozřejmě, pojďte dál.“

Josef vstoupil dovnitř a našel Karolínu sedící na gauči s provinilým výrazem. „Tati, co tady děláš?“

„Mohl bych se tě zeptat na to samé,“ odpověděl Josef jemně. „Co se děje, Karolíno?“

Starší žena promluvila. „Jsem Růžena. Karolína mě navštěvuje už několik měsíců.“

Karolína si povzdechla a konečně se přiznala. „Tati, potkala jsem Růženu v komunitním centru. Připomínala mi babičku. Začala jsem jí pomáhat s domácími pracemi a pochůzkami a ona mi jako poděkování dala některé věci po svém zesnulém manželovi.“

Josef pocítil vlnu úlevy smíšenou s nostalgií. Dům Růženy byl plný vzpomínek na jeho vlastní návštěvy u babičky v dětství. Podíval se na Růženu a usmál se. „Děkuji vám za vaši laskavost k mé dceři.“

Růžena se usmála zpět. „Byla pro mě také požehnáním.“

Cestou domů Josef a Karolína otevřeně mluvili o svých pocitech a vzpomínkách na rodinu. Josef si uvědomil, že zatímco se snažil chránit Karolínu před bolestí ze ztráty matky, ona našla svůj vlastní způsob, jak se s tím vyrovnat tím, že se spojila s Růženou.

Od toho dne se Josef snažil být k Karolíně otevřenější ohledně jejich společného smutku a vzpomínek. Pokračovali v návštěvách u Růženy společně a vytvořili nový vztah, který ctí jejich minulost a zároveň buduje lepší budoucnost.