„Moje máma pláče, protože jí nedovolím řídit můj život: Její činy mi ubližují“

Vyrůstal jsem v malém městě v Česku a vždy jsem měl pocit, že je můj život pod drobnohledem. Moje máma, Jana, byla ten typ člověka, který věřil, že její způsob je jediný správný. Myslela si, že dělá to nejlepší pro mě, ale její neustálé zasahování mě dusilo.

Od doby, kdy jsem byl batoletem, moje máma rozhodovala o všem za mě. Vybrala mi oblečení, hračky a dokonce rozhodovala, které pohádky mohu sledovat. Zatímco ostatní děti sledovaly „Spongeboba“ a „Rugrats“, já byl nucen sledovat vzdělávací programy, které považovala za vhodné. Nikdy jsem nezažil tu jednoduchou radost z toho, že si něco vyberu sám.

Jak jsem rostl, její kontrola se jen zintenzivnila. Na základní škole chodila do mé třídy bez ohlášení, aby mě zkontrolovala. Mluvila s mými učiteli o mém pokroku a dokonce se snažila ovlivnit, s kým bych se měl kamarádit. Pamatuji si, jak mi jednou řekla, abych se nekamarádil s holkou jménem Petra, protože si myslela, že Petra má špatný vliv. Měl jsem Petru rád; byla zábavná a milá, ale nesouhlas mé mámy nám znemožnil zůstat přáteli.

Na druhém stupni to bylo ještě horší. Moje máma rozhodla, že bych měl vstoupit do šachového kroužku, protože věřila, že mě to udělá chytřejším. Neměl jsem o šachy žádný zájem, ale šel jsem do toho, abych se vyhnul konfliktu. Také mě přihlásila na hodiny klavíru, i když jsem protestoval, že chci hrát na kytaru. Každý aspekt mého života byl mikromanagován a cítil jsem se bezmocný nad svým vlastním osudem.

Střední škola měla být obdobím nezávislosti a sebepoznání, ale pro mě to byla jen další kapitola v knize kontroly mé mámy. Trvala na tom, že mě bude každý den vozit do školy, i když jsem byl naprosto schopný jezdit autobusem. Obsessivně sledovala mé známky a volala mým učitelům, pokud si myslela, že nepodávám výkon podle jejích standardů.

Nejhorší bylo, když se snažila vybírat mé přátele. Zvala děti na návštěvy bez mého souhlasu a pokud jsme si nerozuměli, obviňovala mě z toho, že se dostatečně nesnažím. Pamatuji si, jak trapně mi bylo, když se objevila na mém školním plese „aby mě zkontrolovala“. Moji přátelé to brali s humorem, ale já byl zdrcený.

Když jsem nastoupil na vysokou školu, myslel jsem si, že se věci změní. Vybral jsem si univerzitu daleko od domova v naději, že mi vzdálenost poskytne svobodu, po které jsem toužil. Ale moje máma našla způsoby, jak si udržet kontrolu nad mým životem. Volala mi několikrát denně a kladla dotěrné otázky ohledně mých předmětů, přátel a dokonce i mého milostného života. Když jsem její hovory nebral, nechávala mi zoufalé hlasové zprávy a vyvolávala ve mně pocit viny za to, že chci trochu prostoru.

Jednoho dne během druhého ročníku jsem konečně praskl. Moje máma zavolala mému profesorovi kvůli známce z jednoho úkolu. Když jsem to zjistil, byl jsem rozzuřený. Zavolal jsem jí a řekl jí, že musí přestat zasahovat do mého života. Její odpovědí byly slzy a obvinění, že si nevážím všeho, co pro mě udělala.

Tento rozhovor znamenal zlom v našem vztahu. Moje máma nedokázala pochopit, proč mi její činy ubližují a já jí nedokázal vysvětlit, že její verze péče poškozuje můj pocit vlastní hodnoty. Stali jsme se odcizenými a náš kdysi blízký vztah se napjal.

Dnes jako dospělý stále bojuji s důsledky přehnané péče mé mámy. Musel jsem se naučit rozhodovat sám za sebe a důvěřovat svému vlastnímu úsudku. Můj vztah s mámou zůstává komplikovaný; občas si povídáme, ale mezi námi je nevyřčené napětí.

Na konci dne její touha kontrolovat každý aspekt mého života způsobila více škody než užitku. Její úmysly možná vycházely z lásky, ale její činy mě nechaly cítit se bezmocným a plným zášti. Je to lekce, kterou jsem se musel naučit těžkou cestou: někdy péče znamená nechat jít.